Jan Palach ve fotografiích

16. leden 2009

Právě před 40 lety, 16. ledna 1969 přibližně ve 14:45, se v horní části Václavského náměstí polil benzínem a zapálil student historie Filozofické fakulty Karlovy univerzity Jan Palach. Učinil tak přesně pět dní před půlročním výročím vpádu vojsk Varšavské smlouvy. A k tomuto datu také směřoval své požadavky, které vyjádřil v několika dopisech - žádal zrušení cenzury a zákaz rozšiřování agitačního plátku "Zprávy". Pokud se tak do 21. srpna 1969 nestane, měly podle Palachových dopisů vzplanout další živé pochodně.

Jan Palach se narodil 11. srpna 1948 v Praze jako druhorozený syn v rodině živnostníka - jeho otec měl cukrárnu ve Všetatech. Změna režimu po roce 1948 jejich rodinu, tak jako tisíce jim podobných, citelně postihla. V roce 1951 byla jeho cukrárna zrušena a výroba pak o 4 roky později. Palachův otec začal pracovat jako dělník v pekárnách v Brandýse nad Labem. Jan k němu měl velmi pevný citový vztah a jeho smrt v roce 1962 pro něj znamenala nenahraditelnou ztrátu. Po základní škole ve Všetatech vystudoval mělnické gymnázium, kde upevnil svou lásku k historii.

Prohlédněte si FOTOGALERII z prvního období Palachova života

Jan Palach se po maturitě hlásil na Filozofickou fakultu UK obor historie. Přijat však nebyl a začal místo toho studovat politickou ekonomii na Vysoké škole ekonomické v roce 1966. Na Filozofickou fakultu byl přijat teprve v roce 1968 rovnou do druhého ročníku, takže jejím studentem byl před svým činem jen pár měsíců. Během studia se účastnil několika letních brigád. V roce 1967 a 1968 byl v SSSR a v září 1968 pracoval na vinici ve Francii.

Zde najdete FOTOGALERII z vysokoškolských studií

Na podzim roku 1968 se Jan Palach aktivně účastní studentské stávky, která však nepřinesla žádné výsledky. Je možné, že právě zklamání z této prohry jej postupně dovedlo k hledání co nejradikálnějšího apelu na společnost, která znatelně upadla do letargie. Palach například navrhoval obsazení Československého rozhlasu, které popsal na počátku ledna na stejný typ papíru, jako psal své poslední dopisy. Nakonec se rozhodl, aniž by to dal svému okolí jakkoliv najevo, pro apelativní akt sebeobětování.

FOTOGALERIE s Palachovou korespondencí

Podle velmi podrobného vyšetřovacího spisu je možné poměrně přesně zrekonstruovat, co Palachovu sebeupálení předcházelo. Dopisy napsal dopoledne na vysokoškolské koleji. Následně je hodil do schránky na Hlavní poště. Koupil si kbelíky a na benzínové pumpě 4 litry benzínu. Na rampě Národního muzea se jím polil a zapálil. Jako živá pochodeň vyběhl směrem k Domu potravin, poté upadl a několik lidí, kteří byli nejblíže, jej uhasilo kabáty.

Plánek nakreslený svědkem

FOTOGALERIE z rekonstrukce Palachova činu

0:00
/
0:00

V té době kolem náhodně projížděla sanitka Ministerstva vnitra, do které Palacha, který byl stále při vědomí, naložili a vezli do nemocnice na Karlově náměstí. Tam jej však odmítli přijmout. Sanitka tedy pokračovala na kliniku plastické chirurgie v Legerově ulic. Palach byl ve velmi vážném stavu, ale žil ještě tři dny a do poslední chvíle komunikoval se svým okolím.

FOTOGALERIE dokumentů z nemocnice

Palachův čin vzbudil ve společnosti obrovský ohlas. Na jeden z dopisů stačil upozornit hned poté, kdy jej svědci na Václavském náměstí uhasili. Ještě na místě ho jeden z nich přečetl. V médiích se Palachovo sebeupálení probíralo velmi podrobně a z dochovaných záznamů i dokumentů můžeme soudit, že si většina společnosti uvědomovala význam Palachovy oběti. Cílů, kterých žádal v dopisech, se mu nicméně dosáhnout nepodařilo. Pravá společenská bouře v souvislosti s jeho činem propukla až s další generací, v lednu 1989 v tzv. "Palachově týdnu". Čas na změnu však dozrál až jedenáct měsíců poté.

Dopis Svazu čsl. spisovatelů

Ve FOTOGALERII si můžete přiblížit reakce společnosti

Jan Palach podlehl svým zraněním 19. ledna 1969. 25. ledna se konal pohřeb. Palachovo tělo bylo vystaveno v aule Karolina a poklonit se mu přišly desetitisíce lidí. Studenti, akademičtí funkcionáři i významné osobnosti drželi u rakve čestnou stráž. Po smutečním průvodu proběhl rodinný pohřeb na Olšanech. Protože se jeho hrob stal v následujících letech téměř poutním místem, v roce 1973 nechala STB Janovy ostatky vykopat a zpopelnit. Urna s nimi byla odvezena do Všetat. Našlo se však mnoho těch, kteří se tomuto řešení odmítli podvolit a květiny i svíčky dávali k náhrobku dál, i když nesl jiné jméno.

FOTOGALERIE z pohřbu Jana Palacha

FOTOGALERIE k následným akcím STB

Palachův čin měl své předchůdce a nejen hořící mnichy, kterými se údajně nechal inspirovat, o čemž svědčí i to, že fotografii buddhistického mnicha měl Palach vylepenou nad svou postelí na studentské koleji. Měl jednoho předchůdce také v Polsku, o kterém však nemohl vědět. Akt sebeupálení Riszarda Siwiece se podařilo polskému režimu utajit. Teprve Palach, v pořadí tedy ne první, ale druhá pochodeň, dokázal cenzuru, proti které ostatně protestoval především, překonat a společně s ní také hranice našeho státu. Tím však docílil i dalších věcí, kterým chtěl zabránit - čím větší byla publicita, tím více bylo následovníků. A nebyli jimi jen Jan Zajíc a Evžen Plocek, kteří vstoupili do širšího povědomí. Palachových následovníků bylo celkem 26.

FOTOGALERIE - Jan Zajíc a Evžen Plocek

FOTOGALERIE z ohlasů ve světě

Atmosféru kolem sebeupálení a smrti Jana Palacha mohou dobře vystihnout nejen dobové fotografie a filmy, případně četné záznamy z rozhlasového archivu. Odrazy jeho činu najdeme i v tvorbě básníků či hudebníků, tedy ve formě výpovědi, která je na rozdíl od reality obrazu velmi osobním vyjádřením emocí. Příkladem je jedna z písní, která je s postavou Jana Palacha úzce spojena a určitým způsobem na jeho osud navazuje právě tím, že vznikla jako reakce na Palachovu smrt. O osudu písničky "Ticho" a s ní i jejího autora, tehdy dvacetiletého studenta Bohdana Mikoláška, vypovídá následující rozhovor.

Osobnosti a činu Jana Palacha byl věnován historický magazín Zrcadlo, který měl premiéru 16.1.2009 v 9:00.

Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.