Krajina stále zraňovaná
Nedávno bylo zveřejněno stanovisko vědců a odborných pracovníků k problematice obnovy území narušených těžbou. Co se v něm píše? Zjednodušeně řečeno - na základě současných vědeckých poznatků je na převážné části těžbou narušených ploch příroda schopná obnovit své ekologické i estetické funkce buď zcela sama a nebo jen s mírným přispěním člověka. Ekosystémy, které takto vzniknou, jsou podle vědců hodnotnější, stabilnější a přírodě bližší, než ty, které vznikají rekultivací. Stanovisko podepsaly na tři stovky českých odborníků. Jedním z autorů tohoto stanoviska je známý geolog, klimatolog a publicista Václav Cílek.
Nemůžeme začít jinde, než na Mostecku - u obrovské jámy, kde kdysi stávalo královské město Most. Pro mnohé z našich současníků je to těžko pochopitelné - zbourat kvůli těžbě nějaké suroviny téměř celé město a postavit jej znovu o kus dál. Děly se v oné době takové věci jen u nás nebo se podobné projekty uskutečňovaly i jinde?
Zpětně se těžko dobereme pravdy, atmosféra té doby byla jiná a my z dnešního pohledu posuzujeme skutečnost, ve které už nežijeme. Faktem je , že od 50. do 70. let byly na mnoha místech, včetně Kanady, zničeny obrovské plochy krásné přírody. Dnes by to už nikdo nedovolil. V Kanadě se například v tuto chvíli vedou spory o těžbu ropných písků právě kvůli enviromentálním důvodům.
Bylo sto miliónů uhlí pod Mostem dostatečným důvodem pro likvidaci města i celého velkého kusu krajiny?
Každá doba má své magické zaříkávadlo. V naší době je to ekonomický růst a zaměstnanost. Jenže růst nemůže pokračovat do nekonečna. Dnes je brán růst spotřeby energie pozitivně - čím více jí vyrobíme, tím větší máme HDP. Například nákupní centrum spotřebuje energie jako několik set až tisíc domů. To jen abychom si uvědomili, že v době, kdy se boural Most a "budoval se mír", základním nezpochybnitelným dobrem bylo budování těžkého průmyslu. Jen jsme jeden cíl vyměnili za jiný, ale děláme analogické chyby.
Jak se podle Vás tak dramatický zásah do krajiny odrazí v uvažování lidí, kteří tam žijí?
Severní Čechy byly oblastí dlouho známou tím, že místní lidi mají poměrně malý, nebo téměř nulový poměr ke krajině. Je to dáno samozřejmě poválečným odsunem Němců, novým osídlováním, budováním nového průmyslu. Ale všude v příhraničních oblastech sledujeme jev, že ve třetí nebo čtvrté generaci už dozrávají lidé, kteří mají o to místo zájem. Tak dlouho tedy trvá zapouštění kořenů.
Má dnešní generace problém najít si vztah k místu, které prošlo tak komplikovaným vývojem?
Otázkou je, oč současná generace stojí. Část je jistě ráda, že je ráda - že si vydělá vůbec nějaké peníze. Část chce jen nakupovat a spotřebovávat, a jen malá část společnosti se dívá kolem sebe a uvědomuje si, že je to krajina, která je jim domovem a kde budou žít jejich děti.
Právě děti a mladí lidé, kteří už nepamatují dobu, kdy se ve jménu míru budoval těžký průmysl, nehodnotí činy generace, která nechala zmizet v uhelné jámě celý historický Most, právě hezky...
Z pohledu mladší generace, která nepoznala atmosféru budovatelské doby, je zbourání historického města zcela nepochopitelné. Ale podívejte se na věc, která mě v současnosti velmi zajímá, a to je prolomení limitu těžba hnědého uhlí. Stále dochází k problémům s dovozem paliv. Naštěstí, zvyšující se ceny ropy, plynu i uhlí způsobují, že třeba jihoafrické uhlí začíná být nejen v Německu, ale i v Čechách a Polsku konkurence schopné. Zvykli jsme se na určitý energetický standard, ovšem představme si, že dojde k nějaké zásobovací krizi, která mimo jiné u uhlí může během dvou tří let reálně nastat. V tuto chvíli jsou, s výjimkou kapitánů průmyslu, proti prolomení limitů těžby všichni, ale jak se tato situace změní, když dojde k nedostatku. Hlas lidu se asi změní: " Udělejte dobré kompenzace, uhlí za takových podmínek dotěžíme." (Doufám, že právě díky dovozu by se krize nemusela projevit příliš).
V současné době zpracovávám podklady, několik tisíc stran Pačesovy nezávislé energetické komise, a v podstatě v každé velké sféře energetiky, ať už se jedná o přenosovou síť, ropu, uhlí, plyn či jadernou energii, všude se skrývá nějaký problém. To není jen záležitost ČR, ale Evropy a světa vůbec. Situace se velmi rychle mění. Studoval jsem závislost cen paliv a cen potravin. V roce 2005 čeští zemědělci nevěděli co s potravinami, dnes Světová banka a mezinárodní organizace mluví o světové potravinové krizi, která v tuto chvíli zachvacuje okolo třiceti států. Dříve byly celosvětové zásoby 90 dnů, v současnosti klesly na pouhých 26 dnů. I když se vyrábí stále více potravin, žijeme ze zásob. V tuto chvíli nikdo neví co nastane, ale podle mého názoru za deset nebo patnáct let se můžeme ocitnout v situaci, kdy bude nutné vyhlásit krizový scénář a budou prolomeny současné limity.
Vraťme se od budoucnosti Mostecka k těžbě, která už před lety skončila. Zbyla po ní jáma a nejrůznější skládky, které je třeba takzvaně "zplanýrovat" a vrátit přírodě a lidem. Jak jako odborník hodnotíte rekultivace, které už proběhly? Povedly se?
Nedá se to takhle jednoduše říct. Původní význam rekultivací, který je daný zákonem, je, že navracíte ten pozemek nějakému ekologickému využití, ať už zemědělskému nebo lesnickému. To znamená, že filosofie rekultivací je možná ještě dodneška návrat ke kultivované nebo k obhospodařované krajině. Takhle jednoduše to pravděpodobně nefunguje, a to, co nejenom mně, ale i ostatním přírodovědcům na rekultivacích vadí, je to, že rekultivovat by se měla třeba jenom polovina nebo dvě třetiny plochy, a zbytek by se měl nechat spontánnímu vývoji. Pěkně to říká botanik Jiří Sádlo: "Rekultivace je pokračování těžby jinými prostředky". Dejme tomu, že vzniká výsypka. Vzniká napůl, když to přeženu, přirozeným způsobem. Vy nevytváříte krajinu, ale prostě něco někam náhodně sypete, kam zrovna dosáhlo rypadlo a pásy, a de facto vytváříte trošku jakoby chaotickou krajinu. Během několika málo let to začíná zarůstat, nejdřív ošklivě, pak se objeví první stromky, nějaké břízy, po nějaké době přicházejí rekultivátoři a celou tu krajinu, která už mezitím nějak vypadá a nějak se stabilizovala, prostě srovnají. Zasází tam něco, co není les - jsou to takové jakoby geometrizované útvary - a z toho, co začalo vypadat moc pěkně, udělají další technický artefakt. Naším snem dokonce by bylo vzít nějaký plot a oplotit nějakou zbytkovou jámu částečně zatopenou, aby tam mohli lidi jenom pěšky, aby se tam nic nestavělo a nechat to být. Podle zkušeností odjinud z České republiky nebo odjinud z Evropy se dá téměř zaručit, že během dvaceti až padesáti let by tam vzniklo přírodní území s charakterem přírodní rezervace.
Řekl jste - částečně zatopit. Právě na Mostecku se uvažuje o vytvoření dvou velkých jezer. Je to ta správná cesta? Co ty velké vodní plochy v krajině mohou udělat? Víme to vůbec? Dokážeme to odhadnout?
No, ona především ta voda do severních Čech patří. Samotná severočeská pánev byla takový jako močál, tu a tam volná hladina a ještě vlastně před zahájením těžby tam bylo velké Komořanské jezero, kam vyráželi rybáři lovit ryby. Já bych z těch vodních ploch neměl velké obavy; ani bych neměl obavy, jak to zaroste. Ty mělké části zarostou, bude možná docházet k sesuvům... Ale hodně bych se bál takových plánů, jako například "vytvoříme nové Máchovo jezero". Já sám jsem byl před několika lety účastníkem jednání, kdy se jednalo o jednu z těchto zbytkových ploch a místní radní měli takový nápad, že požádají Evropskou unii o revitalizační projekt a že tam udělají jachtklub a tím pomůžou i zaměstnanosti. To komplexní řešení mi přišlo jako hodně velký výsměch. Na druhou stranu, jak by byla pěkná třeba cyklostezka okolo celé zbytkové nádrže, tak oddělená, aby nevadila pěším, a tu a tam nějaký vyhlídkový bod...
Kde ale vzít to obrovské množství vody? Bude se muset čerpat z řek? Není to zase jenom nějaký špatný zásah do krajiny, do přírody?
To je velká otázka, co nás vlastně klimaticky čeká. Především je nutné si uvědomit, že ty zbytkové jámy nejdou zahrnout. Respektive šly by, ale je to zase obrovské množství energie. Tak velké přesuny hmot nikdo nezaplatí a nakonec by to dopadlo tak, že většinu energie, kterou získáte spálením toho uhlí, zase vrazíte nazpátek do té otvírky a rekultivace jako takové. To znamená, že se s tím nedá mnoho dělat. Další věc je taková, že v některých těch jámách určitě dojde k nějakým drobným sesuvům nebo možná i větším, a že se to bude nějakou dobu zaplňovat. Já bych si s tím vůbec nedělal žádnou velkou hlavu, nechal bych to prostě zatopit a když to zatápění bude pomalé, tak bude pomalé. Já tam nemusím mít tu Slapskou přehradu za rok nebo za dva. Ono to vlastně vůbec nevadí. Když hodně naprší, rychle se to zaplní. Pokud tam nejsou žádná sídla, pokud tam nejsou žádné domy, které by mohly být ohroženy třeba svahovými pohyby, tak ať si ta příroda najde vlastní rovnováhu. Nějaké ty roky na to určitě má.
Novou výzvou pro lidi, kteří se zabývají ochranou přírody na severu Čech, jsou plány na výstavbu větrných elektráren na hřebenech Krušných hor. Nejsou z nich právě nadšeni. Severní Čechy podle nich v minulosti dostatečně zdevastovala těžba hnědého uhlí a teď by měly trpět pro změnu kvůli větru - zvlášť nelibě jsou přijímány plány na výstavbu velkých větrných parků se stovkami obřích "větrníků". Co si myslíte o těchto projektech?
O pánevní oblasti severních Čech se dá říci, že jsme zničili jednu krásnou krajinu. Ale je tu potenciál pro vznik nové krásné oblasti do budoucna. Ani ty chemičky tu nebudou věčně, pokud ano, tak ekologicky šetrnější. Není to oblast příliš zastavěná, je tu prostor pro rozvoj přírodních ploch. Co se týče větrných elektráren, já osobně je nemám rád. Stále mi přijde, že krajinu hyzdí. Neřeší otázku, kudy se dát ve výrobě energie, pokryjí jen asi 3% celkové energetické potřeby. Bezesporu se musíme dát cestou úspor. Větrnou energii by bylo asi rozumnější přenechat Němcům, kteří plánují obrovský park větrných elektráren po pobřeží od Německa, přes Francii až do Španělska. Nese to spolu další problémy - velkou nestabilitu v síti apod. Sít počítá s určitým výkonem energie, malé výkyvy unese, ale jsou-li velké, dochází ke kolapsu. Ve chvíli, kdy větrné elektrárny začínají vyrábět víc, je nutné zálohovat 100% výkonu, nejčastěji plynovou elektrárnou, která naběhne během několika desítek sekund, zhruba 20 minut poté uhelná elektrárna. Tj. nejedná se jen o větrníky jako takové, ale nese to s sebou zásahy do sítě a budování záložních zdrojů energie.
