Oféliin hlas

Kdo je ten, kdo prošel cesty, jež se shodovaly s cestami mého labyrintu? Narodil se v Praze, v roce 1905... Záhy jsem se začala dozvídat víc. Text Clary Janésové nemá podobu biografického záznamu. Od začátku působí spíš jako zápisník dojmů, tedy především jednoho zážitku, setkání silného natolik, že z velké části určil pisatelčino další životní směřování. Oním podnětem a hybatelem byl španělský překlad Holanovy sbírky Noc s Hamletem (česky 1964) vydaný počátkem sedmdesátých let. Mimochodem v roce, kdy C. Janésové vyšla první básnická sbírka Pokořené hvězdy. (Dnes má Janésová za sebou více než dvacet básnických knih, tři romány, jeden soubor povídek, několik knih esejů, biografií a pamětí.) Básnířku dílo uchvátilo natolik, že se rozhodla autora poznat osobně, což se jí podařilo v roce 1975. Osudovost tohoto setkání lze doložit jistou zvláštností. Když Vladimír Holan v roce 1972 napsal text knihy Noc s Ofélií, popsal v ní dívku z Barcelony, která má v oblibě hudbu a poezii a při své návštěvě Prahy poznala starého básníka...

Brzy se Praha stala mým městem. Chodila jsem po ulicích, aniž bych se potřebovala ptát na cestu, vyšla jsem na Hrad, toulala se po Malé Straně, procházela se znovu a znovu po Kampě, utrhla jsem si květ černého bezu u jeho bývalého domu... z obdivovatelky a z básnířky inspirované Holanovou poezií, se z C. Janésové, absolventky filozofických a literárních studií, doktorky filozofie a obdivovatelky španělské mystičky Terezie z Ávily (jejíž prestižní španělskou cenu za literaturu získala v roce 2007), stala překladatelka českých děl. Nejprve, pochopitelně, převedla do španělštiny básně svého milovaného a obdivovaného mistra - vzniklo několik výborů. Následovaly překlady poezie Jaroslava Seiferta, Františka Halase, Jiřího Ortena, Karla Hynka Máchy, Vítězslava Nezvala, z prózy pak převedla do španělštiny díla Jaroslava Durycha, Karla Čapka, Ivana Klímy.

Prozaický celek Oféliin hlas je niterným vyznáním i reflexí. Sama autorka v rozhovoru pro týdeník A2 v roce 2006 sama popsala svoji dvanáctiletou cestu k jeho dohotovení: "Vzniklo několik verzí - nejprve souvislý text mého vyprávění, pak jsem je proložila množstvím básní, pak jsem je zase všechny vypustila... Až jsem našla formu, která mě uspokojila. Vyprávění blízké lyrice, které přerušují básně. Některé jsou moje, ale je jich málo, víc je Holanových, které dávají nahlédnout do jeho osobnosti. A to vše na pozadí krajiny. Krajiny z Pedralbes, kde jsem prožila své dětství, a Prahy, kde se odehrávala má setkání s Holanem."

Takto je řečeno vše podstatné o autorce, její inspiraci, o cestách a setkáních. Její prozaická báseň (či básnivá próza) ale okouzlí i bez všech výše snesených informací. Citlivě volené směrování, poodhalená zákoutí i ozářená prostranství uvádějí čtenáře do zvláštního světa, až k hranicím a pramenům, z nichž jen někteří dokáží načerpat krásu slov: Já, stále ztracenější v tvých slovech, / nenajdu sílu přijít k tvým dveřím, / ale budu se toulat ulicemi, / trousit obavy po půdě Kampy, / zmatená rozmlouvat se vzduchem, / tančit způsobně s řekou tanec smrti, / v jemných arabeskách / a temných úklonech.

Clara Janésová, Oféliin hlas, Paseka, Praha - Litomyšl 2008, překlad: Adriana Krásová, str. 104.