Próza nastavující zrcadlo našemu marasmu
Nejnovější próza Michala Viewegha Román pro muže jde na dračku. Vévodí žebříčku nejprodávanějších knih roku 2008 a - což je téměř zázrak - kladně se o ní vyslovuje i literární kritika. Čím to? Důvodů bude jistě víc.
Zaprvé se román dobře čte. Má tři příběhové linie, jež se vzájemně proplétají, a každá z nich samostatně i všechny navzájem generují napětí. Zvlášť linie o třech sourozencích (Cyrilovi, Brunovi a Anetě), z nichž jeden (novinář Bruno) onemocní smrtelnou chorobou a ti zbývající dva mu chtějí věnovat jakýsi "zlatý padák" - společnou luxusní dovolenou v alpském zimním středisku.
Umně sestavovat příběh ovšem dovedl Michal Viewegh vždy - i v knihách, které kritika strhala. Základní novum Románu pro muže spatřuji v tom, že když jej čtete, ježíte se odporem. Svět, do něhož vás uvádí, je odporný. Ani ne tak proto, že v něm hrdinové chrlí podobné vulgarity jako náš ministerský předseda (jeho památná věta z prezidentských voleb "Ať jdou do prdele všichni!" je ostatně v textu citována), ale především proto, že ostře a věrně zachycuje stav naší společnosti: její korupční podstatu, nenasytný materialismus, hodnotový a morální nihilismus. Typickým "hrdinou naší doby" je nejstarší ze sourozenců Cyril, jehož také idea "zlatého padáku" pro Bruna napadla. Povoláním je soudce, na kontě má miliony a ve svém mobilním telefonu čísla na politiky. Aktivity tohoto justičního mafiána autor nerozebírá - vypráví nám o jeho životním stylu, zvycích a jednání s bližními...
Čechov uměl probouzet smích skrz slzy, Viewegh v tomto románu probouzí smích skrz nevolnost. A oplývá přitom i notnou dávkou sebeironie. Hrdinou další příběhové linie jeho románu je nepojmenovaný prozaik, který absolvuje autorské čtení. Tento vypravěč se chystá napsat příběh s názvem Román pro muže a jezdí v autě stejné značky jako soudce Cyril - Volvem XC 90. Na čtenářské besedě se setkává s novinářem Brunem, který mu položí otázku, proč vlastně píše. Vypravěče Brunova neodbytnost popudí a v tirádě plné urážek mu vysvětlí, že psaní dělá spisovatele lepším. "Kdybych o tobě psal," říká mu "možná bych nakonec i pochopil, že nejseš žádná nula..."
Žel, Bruno v této textové "Möbiově stuze" působí jako mátoha. Jedinou sympatickou bytostí je jeho sestra Aneta. Často přemýšlí o bohu. Jaká jiná naděje nám ostatně v propasti dnešního marasmu zbývá?
Michal Viewegh, Román pro muže, Druhé město, 2008, 160 s.
