Jejich životy pohltily Vysoké Tatry
Horský záchranář je jedna z těch profesí, kde lidé přímo riskují své zdraví nebo život a často se musejí spolehnout pouze na svoje síly. Do skal je žádný sněžný skútr nevyveze a v mlze nebo silném větru nepřiletí ani vrtulník. Možná proto chodí do terénu pouze muži. Mají za sebou náročný výcvik a každý rok musejí své schopnosti před komisí obhajovat. Alespoň tak je to ve slovenských horách.
V masívu Slavkovského štítu pár desítek minut chůze nad Reinerovou chatou se ve skalách blýská Veverkův ledopád. Téměř kolmá zamrzlá stěna měří 80 metrů a je hladká jak zrcadlo. Ideální terén pro muže v červených kombinézách, říká spokojeně školitel Ivan Krajčír: "Všichni chlapci musejí splnit stejné parametry, protože se může stát, že v některé z oblastí, ve kterých pracujeme, se stane nějaký větší zásah a chlapci budou stáhnuti z jiných oblastí, proto musejí být všichni na stejné úrovni."
Úkolem záchranáře je vyšplhat v mačkách ledovou stěnou, zajistit se, navázat si na záda živého figuranta a slanit bezpečně dolů. Při ostrých akcích dělají něco podobného často, testování je ale nutné, aby měli úřední razítko, říká náčelník Horské služby pro Vysoké Tatry Martin Kulanga. "Myslím, že hoši nemají problém, protože se vidí víckrát za zimu, chodí spolu lézt. Tyto techniky se nacvičují i během pohotovostní služby na baráku," doplnil.
Podle Martina Kulangy se nestává, že by záchranáři neuspěli. Jsou to všechno muži v plné síle, většinou v horách vyrostli a zkušeností nasbírali dost především díky svému životnímu stylu. Hlavou souhlasně pokyvuje i Vlado. "Trénink jako takový má být způsobem života, takže do práce běžíš nebo jedeš na kole, anebo v horách lezeš, ať je léto nebo zima. Chceš to dělat, protože tě to baví a naplňuje, ne proto, že musíš. Když to děláš pravidelně, tak jsi potom v celoroční formě. A když se něco děje nebo je to nějaký závod, tak je to vlastně jedno," řekl horský záchranář.
Vlado se vrací ke stěně, kontroluje si úvaz, snad jenom ze zvyku otáčí uzávěrem karabiny a chystá se nahoru. Na první pohled je zřejmé, že všichni záchranáři mají velmi solidní výbavu. Na tom zaměstnavatel, tedy ministerstvo vnitra, nešetří, říká Peter: "Máme velmi dobrou výbavu. V porovnání s jinými státy Evropské unie jsme vybavení až nadstandardně. Dobře se nakupuje a máme to, co na naše podmínky potřebujeme. Máme všechno."
Odvrácenou stranou skvělého vybavení jsou ale platy záchranářů. Jejich čistá mzda se podle náčelníka pohybuje kolem 500 set eur, a proto mají také všichni druhé zaměstnání. Někdo opravuje střechy, jiný vodí po horách turisty, říká strážce národního parku a příležitostný vysokohorský nosič Ivan. "Jsou tu chlapci z lanovky, někdo pracuje na chatě. Ale jsme tu. Když je potřeba, tak jde i o to, aby byl poblíž na dosah, aby nemusel přijíždět z daleka," vysvětlil.
Práce v Horské službě tak z pohledu peněz vypadá spíše jako prestižní a také rizikový koníček. Na druhou stranu právě prestiž a adrenalin jsou zřejmě tím hnacím motorem pro dobrodružné povahy záchranářů. A také je to docela dobrý důvod, proč se na ně lidé mohou spolehnout.
