Slepice a kostelník

Jedním z ideologických úkolů se na začátku 50. let stala i podpora nátlakové kolektivizace rolnického venkova. Hraný film představoval ideální nástroj ovlivňování širokých mas diváků, pročež se v kinech zákonitě objevily i snímky podporující státem propagované združstevnění československého zemědělství. V naprosté většině případů se jednalo o podprůměrné tituly, které brzy upadly v zapomnění. Z hlediska kvality zpracování nebyl výjimkou ani snímek Slepice a kostelník režisérů Oldřicha Lipského a Jana Strejčka. Že mezi neskonale nudnou produkcí přelomu 40. a 50. let nezapadnul, zapříčinilo snad jen obsazení populárního Vlasty Buriana do ústřední role a zasazení dramatu do folklorně atraktivního prostředí jihovýchodní Moravy.

Prvořadým úkolem díla realizovaného v roce 1950 měla být reflexe vývoje kolektivizačního procesu - tedy cesta středního rolníka do JZD, pomoc dělníků z továren družstvům nebo významná funkce venkovské mládeže. Podobně jako ve filmu Žízeň, reflektujícím sucho v roce 1947, se i zde dějovým hybatelem dramatu stala stavba vodovodu, probíhající za podpory brigádníků z města. Ti do vesnice přijíždějí také na žňovou výpomoc a svým veselým rozpoložením zjevně dokládají pozitiva společně prožívaného kolektivismu.

O jeho úspěších ostatně nejlépe vypovídá stav hospodaření v místním JZD, kde dobře organizovaná práce kypí pod rukama a usměvaví traktoristé svážejí bohatou úrodu ze scelených lánů. Kontrastem k nim jsou úzké proužky rolnických políček, jejichž existence má být podle jednoho z brigádníků konkrétním důkazem sociální nerovnosti: "V tých polách je všecko napísané, ty najvětší a najrovnější dycky patřily statkářovi a ty úzké šňůrky chalupníkom," slyšíme z úst mladého zemědělce.

Družstvo funguje bezchybně a dialogy mají výčtem výhod společného hospodaření tuto skutečnost jen stvrzovat. Jejich hlavním interpretem je soukromý rolník Pěknica v podání Otomara Korbeláře. Ten se netají svými sympatiemi k JZD, a stojí tak v opozici k vlastní ženě, ztvárněné Jiřinou Štěpničkovou. Ta je rezolutní zastánkyní hospodaření na vlastním a dobře zapadá do linie postav venkovanek, jež byla zvyklá ztvárňovat v prvorepublikové kinematografii. V kontextu socrealistické filmové tvorby je však figura konzervativní selky poněkud nezvyklá. Oproti snímku Vzbouření na vsi, vzniklému o rok dříve, se zde názorová karta obrací a nositelem pokrokového mínění se v rodině stává muž. V případě generace mladých však zůstávají pozice neotřesitelné: rolníkova dcera stojí jednoznačně na straně svého otce. Potvrzuje tak tehdejší dramaturgické pravidlo, podle něhož právě mládež měla být nejdůslednějším zastáncem změn.

Hlavním zástupcem "zpátečnického myšlení" je již tradičně nejbohatší sedlák, který navíc do svých intrik zaplétá zištného kostelníka. Vykreslení záporných postav se přitom opět stalo hlavním tématem, jímž se zaobírala kritika. Problematickým byl shledán jak charakter "kulaka", používajícího naivní metody odporu, tak i pojetí chrámového pomocníka, který v podání Vlasty Buriana nebyl žádaným "mazaným nepřítelem", nýbrž "chudákem, který budí spíše sympatie a lítost". Tradiční prostředí návsi se dalo jen obtížně skloubit s excentrickou postavou komika navyklého ztvárňovat postavy poněkud odlišného ražení.

Svérázné je i pojetí role místního faráře. Ten se zjevně druží k pokrokové části obce a kostelníkovi pachty se sedlákem rázně zavrhuje ("Starám sa, aby ludé měli z teho rája už neco tu na zemi."). Zobrazení náboženské problematiky je zde dvojaké. Na jedné straně zde máme pokrokového kněze, jenž odmítá při kázání přečíst biskupské protestní prohlášení, a na straně druhé jsou tu patrné narážky proti církevní hierarchii. Negativní pohled má vzbuzovat jak záškodnický kostelník coby menší živnostník (hodinář) a prodloužená ruka "vesnického boháče", tak i latentně přítomný vliv vyšších církevních kruhů. Jejich nevstřícné stanovisko k venkovským reformám je totiž prezentováno ve spojitosti se zápornými postavami. Sedlák se například táže kostelníka: "Co néni proti družstvu aj papež?" a rolníkova žena dosvědčuje svou "slepou víru v klérus" míněním: "Když sú aj biskupi proti tomu /združstevňování/, tož na tom neco mosí byt.". Jako doupě kupčení je zobrazena i sakristie, v níž kostelník nedělá nic jiného, než přebírá prezenty za náboženské úkony nebo spřádá nekalé plány.

Hostinec je na rozdíl od málo přístupného zázemí kostela místem rovného střetávání všech stran. Při dožínkových slavnostech se tu schází zastánci starých pořádků i pokrokáři. Přisednutí k tomu kterému stolu přitom signalizuje poslední pohyb na "šachovnici" názorového soupeření. Důležitým prvkem je místní krojovaná chasa přicházející z vesnické obchůzky, při níž stačila za neustálého cifrování nejen zvát na dožínky, ale také rozdávat úpisy na vodovod.

Folklorní prvek, umožněný umístěním příběhu na Slovácko, je zde vůbec často využíván. Nejenže se lidovými motivy inspirovala doprovodná hudba, ale výtvarná bohatost prostředí se odrazila i ve vykreslení interiérů a použití krojů. K dobové deformaci přesto dochází. Pokud pomineme tradiční problém nepřirozené intonace dialektu mluveného pražskými herci, pitoreskně působí především scéna krojovaného průvodu vesničanů nesoucích velké portréty marxistických předáků. Ornamentálnost folklóru zde posloužila i k oslavě kolektivní pospolitosti stvrzené bohatými dožínkami mezi vinnými sklepy. Příběh vrcholící hodováním takřka antickým se tímto skutečné realitě vzdálil do té míry, že i dobová kritika musela přiznat, že film se stal přes své klady a úspěch u obecenstva v podstatě krokem zpět.

Dlouhometrážní filmovou prvotinu Oldřicha Lipského tedy rozhodně nelze považovat za dílo, jímž by se tento tvůrce - později velmi úspěšný - mohl chlubit. Ostatně málokterý z režisérů, natož debutantů, měl v tehdejší době možnost natočit snímek, jenž by se dokázal vyhnout schematismu socrealistické produkce. Pro příznivce herectví Vlasty Buriana či zájemce o ideologicky podmíněnou tvorbu však Slepice a kostelník představuje zajímavou archivní položku. Společnost Filmexport daný titul distribuuje na digitálním disku v rámci ediční řady Zlatý fond české kinematografie, a byť by se v tomto případě dá o kvalitativní zlatosti díla pochybovat, nutno tento produkční počin ocenit. Koneckonců etapa socialistického realismu ve filmové tvorbě je přes svou bizarnost nedílnou součástí československé filmové historie. DVD přinášející Lipského film v dobré obrazové kvalitě a s bohatým bonusovým doplněním tedy marné není. Pokud se vám stýká po družstevní Helladě zkolektivizovaného venkova, neváhejte. Slepice a kostelník vám nabídne přesně tuto podívanou.

Rozhlasovou recenzi filmu Slepice a kostelník si můžete poslechnout v historickém magazínu Zrcadlo, který měl premiéru 6. 2. 2009.