Krajská samospráva v obležení - vláda straší a vyhrožuje

Podle náměstka ministryně zdravotnictví Marka Šnajdra kraje hrazením poplatků zneužívají státních peněz na obcházení zákona. Proto má prý ministr Kalousek v plánu sáhnout krajům na takzvané nemandatorní výdaje, tedy peníze, které kraje dostanou od státu. A pak exekutiva zvažuje další možnost, jak se krajům postavit. Zákon ministerstvu vnitra umožňuje zpětně přezkoumat přijatá usnesení kraje a zhodnotit, jestli takovým usnesením kraj neporušuje zákon. Náměstek Šnajdr se nechal slyšet, že "pokud ministerstvo vyhodnotí, že tato usnesení jsou protiprávní, může je v krajním případě i samo zrušit."

Regionální politici přirozeně protestují, stěžují si na vyhrožování či vydírání a poukazují na tendenci pošlapávat princip dělby moci a samosprávné demokracie.

Dobrou zprávou zato je, že si snad konečně uvědomíme, že moc dělíme nejen horizontálně na zákonodárnou, výkonnou a soudní, ale i vertikálně na centrální a regionální, tedy moc územních samospráv. Územně-správní uspořádání se tradičně vyvíjí pod tlakem měnících se geografických, demografických, sociálních nebo ekonomických podmínek daného území. Teoreticky by mělo respektovat zejména princip efektivní správy. V praxi však zhusta závisí na politických poměrech, vůli stěžejních stran, jejich představě adekvátních politických výnosů. Podstatným bodem je ochota centrální politické správy podělit se o moc s nižšími, regionálně příslušnými orgány. Klíčovým pojmem je v této souvislosti subsidiarita - přenesení výkonu veřejné moci co nejblíže občanovi. Ať už cestou přenesení úplně mimo veřejnou správu, na samosprávu, na nižší orgán státní správy, či z vyššího samosprávného útvaru na nižší. Samostatnou kapitolou pak je vztah státní správy nebo přenesené státní správy prostřednictvím územních odborů ministerstev apod. a samosprávy, tedy přímo volených zástupců občanů.

Dělená, vícestupňová veřejná správa na našem území zažila výrazný zvrat v polovině devatenáctého století. V habsburském mocnářství se začala rozvíjet občanská společnost, sílily národně-obrozenecké tendence a organizace veřejné správy tomu musela odpovídat, především ve směru decentralizace. Po vzniku Československé republiky politické a národnostní poměry vedly naopak k jisté centralizaci. V roce 1920 došlo k ustavení župních a okresních úřadů. S rokem 1927 přišla zásadní správní reforma - zřízeny byly země, ale třeba i okresní zastupitelstva. Po druhé světové válce nastoupila éra národních výborů a v roce 1949 vstoupil v platnost zákon o krajském zřízení. Ovšem třístupňová struktura "potěmkinovských" národních výborů, předstíraných reprezentantů "lidu", fakticky stejně byla pouhou převodovou pákou komunistické státostrany. V roce 1960 byla redukována struktura krajů a okresů, k symbolům roku 1968 patřila federalizace, leč ústavně-politický rámec a zejména absence skutečné demokracie jakýkoli pokrok k efektivitě brzdily.

Po roce 1989 a rozpadu česko-slovenské federace došlo k obnovení debat o územně-správním uspořádání. Hlavní dilema znělo: země - zhruba tři -, nebo kraje? Přestože dodnes pokládám za přiměřenější první variantu, nastoupena byla druhá. V roce 1997 byl přijat zákon o zřízení vyšších územních samosprávných celků a od roku 2000 začaly kraje v počtu 13+Praha fungovat, včetně přenesení části kompetencí státní správy.

Závěrem letmého historického exkursu ještě zmiňme, že v rámci tzv. druhé fáze reformy územní veřejné správy byla ke konci roku 2002 ukončena činnost okresních úřadů a jejich působnosti byly přeneseny převážně na dva typy územních samosprávných celků, tedy na obce s rozšířenou působností a na kraje, popřípadě jiné orgány státní správy.

O tom, že debata o uspořádání veřejné správy je však nadále živá, vypovídá například volání senátora Jaroslava Kubery po obnově okresních úřadů, jež nachází odezvu u řady činitelů napříč politickým spektrem.

Loni na podzim obsadila podstatnou část krajských zastupitelstev sociální demokracie a coby nejsilnější subjekt začala v regionech realizovat svůj program, v první řadě rušení regulačních poplatků ve zdravotnictví. To se pravicové vládě nelíbí natolik, že zapomíná, že před časem naopak válčili modří hejtmani s Paroubkovým středolevým kabinetem, například o právní formu krajských nemocnic.

Problém s proplácením zdravotnických poplatků kraji je virtuální. Jak upozornil náměstek Nejvyšší státní zástupkyně Zdeněk Koudelka, "pokud zákon umožňuje samosprávám hospodařit samostatně s jejich majetkem a dávat dary, záleží na rozhodnutí zastupitelů, zda dary poskytnou." Doktor Koudelka rovněž upozornil, že "samospráva je vlastní správa určitého území podle místně rozdílných podmínek. Různost se projevuje nejen mezi kraji a centrem, ale i mezi kraji navzájem."

Odtud pramení rozdílná právní úprava proplácení poplatků pacientům v jednotlivých regionech. Daný roztříštěný stav je možná politicky nemoudrý a sociální demokracie za něj v příštích volbách třeba zaplatí, nicméně vychází z logiky krajské samosprávy.

Hodlá-li vláda vytvářet na regiony nátlak, postupuje nezodpovědně, riskantně a rozvoji právního vědomí, natožpak decentralizace rozhodně neprospívá. Seriózním vyjednáváním a politickými kompromisy lze docílit víc. Zvlášť když v polovině krajských koalic hradících za pacienty krajských zdravotnických zařízení poplatky najdeme vedle sociálních demokratů i vládní občanské demokraty a lidovce.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .