Jak v belgickém Binche vyhánějí z města zimu

A kdo vlastně Gillové jsou? Tlustí pánové v krojích v belgických národních barvách. Jejich maškarní defilé je dokonce zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Bylo 8 hodin ráno, ale ulice Binche zdaleka nebyly prázdné. Proudily po nich tisíce lidí, kteří se přijeli podívat na zdejší karneval. Dlažba v ulicích a na náměstí byla pokrytá vrstvou konfet z předchozích dnů. Ulicemi procházely od domu k domu skupiny Gillů, které nabíraly další účastníky průvodu.

Skoro všechny restaurace a bary byly plné a pípy roztočené naplno. Na mnoha místech se podávala tradiční masopustní snídaně - ústřice a šampaňské. Domy a obchody na hlavním náměstí a v přilehlých ulicích měly zakrytá okna a výlohy drátěnými sítěmi. To proto, že se odpoledne čekal "pomerančový liják".

Házení tvrdými krvavými pomeranči do davu přihlížejících patří k tradici masopustního úterý v Binche, stejně jako kroje samotných Gillů. Nikdo přesně neví, kdo tihle obtloustlí pánové jsou, ale předpokládá se, že jejich kroj vychází z oblečení dřívějších zemědělců. Mají kalhoty a kabát z hnědé režné látky - pošité červenými, žlutými a černými ornamenty. Mezi nimi převažují stojící lvi, které i dnes najdeme v mnoha erbech ve Valonsku i Vlámsku. Kabát mají Gillové vycpaný slámou, aby byli pěkně kulatí.

Pan Michel van de Katsen se do kostýmu oblékl už kolem páté ráno a právě snídal šampaňské před jedním z barů. Vysvětlil mi, co ještě nutně patří ke kostýmu takového Gilla. "Máme na hlavě bílý čepec, šátek kolem krku, tady na prsou ještě rolničku, pásek se zvonky a na nohou dřeváky. A k tomu ještě tuhle metlu," ukazoval pan Michel svazek větviček. "Je k tomu, abychom vymetli zimu z města. Je to na jeho očištění před jarem," řekl pan Michel a hodil do sebe asi ten den nikoli první skleničku. Stáhl si na obličej masku a pokračoval v křepčení s ostatními bincheskými muži.

Jen mužům je totiž podle tradice dovoleno masku Gilla nosit. Nemůže se do ní obléct ani nikdo přespolní, ani žena. Ty se naopak na masopustní úterý zdobí snítkami mimózy. Podle květinářky paní Lussete je snítka mimózy dovezené z jihu Francie výrazem lásky, naděje a dobra - zkrátka přicházejícího jara. "Tady v Binche to je tradice, že Gillové a muži vůbec dávají svým dámám malou kytičku mimózy, která má přinést štěstí," řekla.

Přes poledne se život v Binche trochu zklidnil. Gillové se chystali na odpolední metání pomerančů a návštěvníci města se šli ohřát do barů nebo do muzea masek. Pak se do ulic zase vydali bubeníci a dechové kapely a Gillové se připravili na svůj hlavní výstup. Pro tuto část oslav si Gillové nasazují na hlavu asi půlmetrový klobouk zdobený pštrosími brky.

"To, co mám na hlavě, váží 5 kilo," říká pan Henri a dodává, že je moc dobře, že nefouká vítr. Spolu s ním házeli pomeranče do davu i jeho syn a vnuk. Měli připraveno 200 kilo pomerančů a měli s sebou 4 nosiče, kteří jim je v krosnách na zádech nesli. Pan Henri šel v průvodu už po padesáté třetí. Podle něj je to samozřejmá povinnost, převléct se o masopustu za Gilla. Pak se ale opravil. "Vlastně ne povinnost, to je tradice. Docela prostě - tradice." Připojil se k ostatním Gillům a začal návštěvníky karnevalu obdarovávat oranžovými plody.

Pomeranče létaly vzduchem a lidé po nich natahovali ruce. Sem tam se jim i nějaký podařilo chytit. Byli tam i tací, kteří si na sběr pomerančů přinesli velké tašky. Masopustní veselí vrcholilo. Na jeden den se Binche stalo slavným. Po zbytek roku to ale zase bude jen zapomenuté ospalé městečko na jihu Belgie.