Něco překrásného se končí

Čtrnáct českých vědců se sešlo k meditaci nad slovem "kolaps". Své zde řekl archeolog (Petr Meduna) a egyptolog (Miroslav Bárta), antropolog (Viktor Černý) i antropolog sociální (Radan Haluzík). Přispěl zoolog (Ivan Horáček), filozof (Zdeněk Kratochvíl) i teoretický fyzik (František Slanina). Vtipné a současně literárně nosné eseje sepsal rostlinný sociolog Jiří Sádlo a kvartérní geolog Václav Cílek. A pro úplnost - společnost doplnil ještě jaderný fyzik Jiří Filip, biologové Anton Markoš, Petr Pokorný, Helena Štorchová a ekolog David Storch. Pestrost v zaměření zúčastněných naznačuje, že nepůjde o probádání zvoleného tématu v jediném úzkém oborovém zaměření. Současně nelze očekávat, že látka bude zcela vyčerpána. Ostatně promlouvajícím šlo nepochybně více o nastínění a předvedení možných poloh, ze kterých lze přístup k tématu rozkrývat.

Vícehlas předkládaného sborníku nespěje k formulaci odpovědi na otázku, zda je třeba se obávat nějaké blížící se katastrofy, případně nakolik je možné se jí ubránit. Takové nebylo ani zadání, jak uvádějí editoři svazku: "Pokud ze společného úsilí autorů této knihy vyplývá nějaký obecný závěr, tak především ten, že kolapsy jsou přirozenou vlastností světa, a to očividně na všech úrovních jeho popisu. Zároveň jsou kategorií jaksi chimérickou, představující odvěkou touhu lidstva po naprosté očistné změně, kdy už bude konečně všechno jinak."

Jaké pozice je tedy možné v knize vysledovat? Například historické. To se pak autoři noří do hlubin věků a na povrch vynášejí uklidňující příklady: "Chci poskytnout útěchu v tom smyslu, že kolapsy jsou normální, což ovšem neznamená, že je máme působit." (Z. Kratochvíl, Myšlení archaického Řecka mezi kolapsy) Ještě dál couvá po lince času I. Horáček (Jak se zvířátka rozkmotřila a co z toho pošlo): "Nelze vyloučit, že v Severní Americe mohl být podíl člověka na vymření pleoscénní megafauny asi opravdu rozhodující." Vymírající civilizace a zvířecí i rostlinné druhy, změna životních podmínek, zlom a konec - člověka neandertálského (o smutném konci člověka neandrtálského) i člověka egyptského (Kolaps Staré říše, éry stavitelů pyramid?). Ze všech stran se hrnou krize a přelomy... a navazují na ně nové danosti - existuje kontinuita. Zdá se, že je to opravdu v řádu věcí, v přirozeném pořádku.

Také další stanovisko - zohledňující krajinné proměny - spěje k podobnému cíli. Biolog Jiří Sádlo i geolog Václav Cílek nalézají ve svých příspěvcích nejen svoji druhou pisatelskou "plíci" - básnickou a prozaickou - ale zároveň provázejí čtenáře neustále kolabující krajinou, rozumějme: proměnlivou a přizpůsobující se, přežívající, post-optimistickou: "Na změnu se, jak už víme, dlouho zadělávalo, zhroucení starého je i přerod a porod něčeho, co bylo dávno počato, ale poté se to jednak rozvíjí, jednak nově vyvíjí, a tou měrou už zase začíná zanikat."

Hledání závěru ve sborníku věnovaném kolapsům je vlastně snadné: Žádné uzavírající stanovisko tu neexistuje, jen vějíř názorů, náhledů a pokusů o rekapitulaci či předjímání. Čtivo vhodné k prostudování téma otevírá, nabízí a v rámci zvolených možností definuje.

Petr Pokorný, Miroslav Bárta (eds.), Něco překrásného se končí. Kolapsy v přírodě a společnosti, Dokořán, Praha 2008, 256 stran.