Kdyby mě můj otec miloval
Za nadpisem, skrývajícím v sobě hořké vzpomínky a touhu po uznání, čtenář nalezne dojemný příběh Sadie a její rodiny. V době, kdy po rozvodu žije sama se svými dospívajícími dětmi, má několik dobrých přátel a k minulosti by se nejraději nevracela, se ocitá u postele umírajícího otce. Kdysi silnou osobnost, s níž nedokázala najít společnou řeč, nalézá jako trosku. Tolik by mu toho chtěla říci, zbývá toho tolik k vyjasnění a čas není žádný. Otec umírá a Sadie se sama musí poprat s tím, co v dětství prožila.
Osobnost dítěte je určována nejen geny, tímto prvotním vkladem, ale i náhodnými, bezděčnými situacemi, které ho potkávají, či kterých je svědkem (např. hádka rodičů, způsob chování se rodičů k sobě, případně k blízkému okolí, atd.) - ale i záměrného výchovného působení (např. příkazy, zákazy, odměny, pochvaly, atd.). Sadie žila po většinu života jen s otcem a střídajícími se tetami. Byla ochuzena o opravdová láskyplná mateřská objetí, pro otce byla bytostí, se kterou si občas nevěděl rady. Toužila po jeho obdivu, pochopení, chtěla, aby na ni byl pyšný. Tolik se snažila, ale měla pocit, že cítí jen chlad, nepochopení a odstup.
Teď v jejím nitru probíhá konfrontace událostí viděných očima malé dívenky a skutečnostmi zjištěnými probíráním se pozůstalostí a došlými kondolencemi. Sadie pochopí, že některé situace byly pokřivené dětským vnímáním a že možná byla někdy k otci nespravedlivá. Podobné nedorozumění nyní hrozí mezi ní a jejím dvanáctiletým synem. Přesto, že se snaží být dobrou matkou, dochází ke stále častějším kolizím. Sadie hledá pomoc a útěchu nejen v návratech do minulosti, ale také u přátel a známých. Jejich vidění skutečnosti jí pomáhá nalézt ztracenou rovnováhu. Nevzdává boj o záchranu rodinného života ani ve chvíli, kdy se nečekaně objevuje žena, o které neměla ani tušení a která přesto hrála značnou roli v otcově životě. Najde v sobě sílu se vyrovnat s novými poznatky, začne nový vztah a nahlédne do duše svého syna.
Takto nalezené a přiznané si pravdy ji zklidní a osvobozují. Začíná nový život, ale starý přitom nezatracuje. Všechny její životní zážitky jsou přitom popisovány s rozjímavým klidem, i když se jedná o bolestné chvilky. Nejsou potřeba silná a výbušná slova, aby vynikla tragičnost některých okamžiků. Plynulé přechody mezi minulostí a současností zobrazují koloběh lidského života a tentokrát snad ne marnou snahu člověka poučit se ze svých chyb.
Rosie Thomasová, Kdyby mě můj otec miloval (O lásce, zradách a rodině), překlad Jarmila Andresová, Praha, Olympia, 2008, 374 stran.
