Projekt Tarsius - první zpráva z terénu

V tomto projektu se budeme věnovat radio-telemetrickému sledování několika nártounů s cílem zjistit podrobnější informace o jejich home-range (území, které jedinec obývá), sociálním chování a akustické komunikaci. Součástí projektu bude osvěta místních obyvatel, nezbytná pro ochranu těchto primátů. Podrobné informace o projektu se dozvíte na stránkách www.tarsiusproject.org. Tady od nás budete dostávat pravidelné informace přímo z terénu. Těšit se můžete také na fotky a audioreportáže.

V pátek 27. 2. 2009 jsme ve složení Milada Petrů (koordinátorka projektu), Ema Knotková (spolupracovnice specializující se na akustickou komunikaci) a Kateřina Macková (terénní asistentka) odletěly do Manily, hlavního města Filipín. Než jsme dorazily na místo, do stanice Corella na ostrově Bohol, uplynul bezmála celý týden. Letadlem z Manily bychom to určitě zvládly rychleji, ale rozhodly jsme se pro cestu lodí, hlavně kvůli zážitku, který ve střední Evropě určitě neprožijete. Cestovaly jsme nejlevnější třídou, to znamená na horní otevřené palubě. Největší výhoda byla, že zde nebyla všudypřítomná klimatizace a mohly jsme tak plnými doušky vychutnávat mořské klima. Paluba byla plná filipínských rodinek s dětmi a obrovskými zavazadly. Na lodi byly dvě restaurace včetně sálu, ve kterém téměř nepřetržitě znělo karaoke, podle mě snad nejoblíbenější zábava Filipínců. Popovídaly jsme s místními a začaly se učit základy jazyka Cebuano, kterým se mluví nejen na ostrově Cebu, ale také na Boholu, kde budeme působit. Cesta trvala víc než 24 hodin. Zažily jsme úžasné výhledy na moře, okolní ostrovy, kterých je na Filipínách přes 7 tisíc, pravý tropický liják i sluníčko, které nám doma už tolik chybělo. Na ostrově Cebu jsme se sešli s filipínským kolegou Bonnem Aure, který nám zde bude velkou oporou. Ve čtvrtek odpoledne jsme společně superrychlou klimatizovanou lodí dojeli na ostrov Bohol. Od přístavu jezdí malé tříkolky, což jsou motorky s postranním vozíčkem, celé zastřešené i s prostorem na zavazadlo. Jeden či dva pasažéři můžou sedět i na motorce za řidičem, takže vozidlo může být pěkně nacpané. Následovala půlhodinová cesta přecpaným místním autobusem a pak už jen oáza klidu.

Stanice, kde budeme pobývat, patří pod správu nevládní organizace The Philippine Tarsier Foundation, Inc. Její součástí je návštěvnické centrum (s elektřinou, vodou i televizí, kde návštěvníci můžou vidět přírodopisný film o nártounech. Hned vedle je polootevřená voliéra, kvůli které sem návštěvníci jezdí. Je zde šance spatřit nártouny v jejich přirozeném prostředí. Zvířata se zde zdržují zcela dobrovolně. Voliéra nemá strop, mohou ji tedy kdykoliv opouštět. Výhodou pro ně je, že jsou zde chráněni před predátory a díky nainstalovaným světlům je zde více hmyzu, který je hlavní potravou těchto primátů. V pátek ráno nadešel pro mě dlouho očekávaný den. Po dvou letech jsem opět tváří v tvář spatřila tato úžasná stvoření. Díky místnímu šikovnému průvodci jsme našli jedno mladé zvíře, dospělého samce a dvě samice. Nártouni mají obrovské oči, nezbytné při jejich nočním způsobu života, nemají totiž odrazovou vrstvu tapetum lucidum jako většina nočních tvorů. Oči jsou tak velké, že se v očnici nemohou otáčet. Nártouni tedy otáčí celou hlavou, což dovedli k takové dokonalosti, že ji umí otočit o 180° na každou stranu, což nám dnes krásně předvedli. Jméno dostali podle prodloužených nártů, díky kterým skáčou po tenkých kmíncích, kormidlují přitom ocasem, který je téměř holý a připomíná krysí. Jsou to úchvatná stvoření. Přes den nártouni spí a místní Filipínci vesměs také. Další seznamování se s terénem a se zvířaty nás proto čekalo až večer. Nártouni se po západu slunce ozývají hlasitými voláními, tzv. loud calls, které zní jako hodně vysoké syčivé pískání. Mně a jednomu průvodci se podařilo zaslechnout asi pět takovýchto signálů a cestou zpět jsem tváří v tvář spatřila onoho nočního skřítka pralesa, nártouna filipínského. Ve světle čelovky jsme se kochali jeho přítomností po celých 15 minut, než odskákal a zmizel v hustém porostu. Bylo to pro mě znamení zdárného začátku terénní fáze projektu.