Erika Steinbachová

Kvůli tomu se tak stala paní Steinbachová dvojitou symbolickou figurou: Jednak představuje nesmiřitelnost německo-polskou a zároveň je symbolem problému kancléřky Merkelové, který má ve své vlastní straně CDU. Proto se v Německu říká, že jen dobrovolný odchod Eriky Steinbachové by mohl oba tyto problémy vyřešit. Podívejme se, jaké šance má takové řešení, když právě dnes znovu kandiduje na post prezidentky a proč by na něj mohla či nemohla paní Steinbachová přistoupit.

V Německu se sice žádná veřejná debata na toto téma nekonala, ale některé postoje cosi signalizují: Žádný člen vlády se paní Steinbachové kvůli ostré kritice, která zaznívá z Polska, nezastal. Ani jeden z unionistických ministrů a ani kancléřka Merkelová jí nepodpořili. Naopak ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier vyslovil obavy o polsko-německé vztahy.

To, že jmenováním paní Steinbachové nechce kancléřka zatížit vztahy s Polskem je celkem pochopitelné, zvlášť, když by tím mohla oslabit postavení premiéra Tuska, ale proč se členky stejné strany za často přehnanou kritiku nezastane, zůstává záhadou, a to i pro přední členy její strany.

Před časem paní kancléřce silně pravice vyčítala, že veřejně znectila papeže Benedikta XVI. a nyní se nezastala své kolegyně, to pravé křídlo irituje, protože takovými kroky, říká třeba Georg Brunnhuber, ztrácíme věrné členy a emocionální předivo, které nás léta spojovalo. Jiní zase kříčí, že vyhnanci mají právo, aby je jejich prezidentka silně zastupovala.

Navíc se ve straně samozřejmě diskutuje i pragmaticky o tom, kolik hlasů by nejmenováním paní Steinbachové do nadace mohli unionisté ztratit ve volbách. Podle odhadů by to mohla být dvě až čtyři procenta.

Paní Erika Steinbachová se brání a šermuje brožurami, v nichž jsou otištěné všechny její veřejné řeči a přednášky a je také pravda, jak konstatují i politologové naklonění levici, že paní Steinbachová vyvedla Svaz vyhnanců ze slepé revanšistické uličky, kam byl zaveden jejími předchůdci.

Jenže veřejnost nezapomíná i na jiné její kroky, třeba jak hlasovala před osmnácti lety spolu s pětadvaceti jinými poslanci proti uznání hranice na Odře a Nise a vůbec na její neschopnost uzavírat kompromisy. Stejně nerozumí polským obavám, že pomocí zmíněné nadace se chtějí Němci z pozice pachatelů změnit v oběti, což je samozřejmě pro celou střední Evropu zcela nepřijatelné.

Paní Steinbachová ale říká, že spolek obětí nemá za úkol se chovat diplomaticky a právě kvůli takovýmto postojům se stala hlavní figurou německých konzervativců i ve své straně, a to zase dovoluje Polákům, aby ji celkem snadno démonizovali.

Vraťme se ale k úvodní otázce, za jakých okolností by na spolkovém sjezdu Svazu vyhnanců paní Steinbachová mohla odstoupit? Odpověď je zřejmá, buď by její rozhodnutí muselo podpořit prezidium Svazu vyhnanců, ale to je nejspíš velmi málo pravděpodobné, nebo by pak musela opustit obě funkce a rezignovat i na prezidentku Svazu vyhnanců. Kdyby to měla v úmyslu, tak by ale asi dnes nekandidovala.

Ve hře je také možnost, že by si nějaké centrum vyhnanců založil sám Svaz, ale taková instituce, která by neměla podporu země, vlády, parlamentu a prezidenta, by neměla velkou prestiž. Nejbližší hodiny ukáží, jestli se najde řešení, nebo jestli se konflikty prohloubí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .