Dvě knihy o ztraceném světě
Dvě knihy, které mapují ztracený svět. Dva autoři, kteří stopují minulost a z útržků rekonstruují zapomenuté příběhy. Jedno líčení v chladu Vysočiny sbírá bizarní postavičky, druhé oživuje v českém Krušnohoří přetrhané nitky. Děje obou jako by už spíše byly legendami, podivnými ukazateli k zapadlým, zavátým, zaoraným, a hlavně k zapomenutým stezkám a místům.
Krabatina Miloše Doležala (nar. 1970) - v knižní podobě v téměř bibliofilském a umělecky ilustrovaném vydání - se rozkládá mezi Humpolcem, Ledčí nad Sázavou a Lipnicí, tam, kde byla řeka Želivka přinucena změnit svůj rozměr a zalila několik údolí s vesnicemi, domy a stromy, ale především se vzpomínkami tamních obyvatel. Autor prochází světem, který už fakticky není a ohmatává pozůstatky, nalézá a zaznamenává podoby samotářů. Dílem jako by je už jen odečítal z neexistujícího prostoru, z obtisků v krajině, částečně ještě čerpá ze své paměti, dětských vzpomínek a z vyprávění. Srovnává pozůstatky a pozůstalé. Figurek je tu několik, Olina Pejšková, svérázní strejkové, na které jako by smrt zapomněla nebo koktavý Milouš Čičík. Miloš Doležal je věrně obchází, tu opraví střechu, jinde jinak vypomůže, ale hlavně poslouchá - řeč drsnou a tragickou, smrtelnou, zanikající. Strašidelnou ve své skutečnosti. Navíc styl autorova záznamu napomáhá ke zvýraznění ostrého vyznění těchto životních poutí. Doležal píše úsporně, opravdu črtá to nejnutnější: obrázek šíleného sebevraha, další, "chlupodravce" čili holiče, který už nenajde nikoho, kdo by uměl nabrousit břitvy, Olina nemá ve svém domě elektřinu a "kelnerka", rozuměj, hostinská Tonička je neskutečně přejícná: Často křikne k plné hospodě: Chlapi, točte si sami, já jdu na houby, spočítejte to a peníze tu nechte. Skicář světa, který se vytratil, to je putování Miloše Doležala Vysočinou. Prostorem, který v uspěchané době ani nikomu nechybí, ale jehož nepřítomnost znamená úbytek poezie ve skutečnosti pozemského bytí.
Anděl odešel Martina Fibigera (nar. 1964), odborného asistenta katedry bohemistiky a slavistiky Pedagogické fakulty UJEP v Ústí nad Labem, je prózou připomínkovou. Hlavní hrdina se vrací v jeseni vlastního života do míst, v nichž prožíval dětství, záblesk první lásky, běžné nepatřičnosti - utopené boty, mraveniště na kuchyňském stole - a kde též potkal několik zvláštních postav, které vystupují z mlhy minulosti a defilují ve vzpomínkách navrátilce. Čechoameričan Josef přijel na dva dny, ale prochází tolika příběhy a kolem tolika lidí, jako by s ním přijela nebo se zde otevřela velká část uplynulého života příhraničního území, osad, dříve zabydlených, nyní zarůstajících trávou a zapomněním: Mladí odcházejí. Opouštějí Stínky. Chtějí do města. Na světlo. Táhne je to za zábavou, jdou za prací. Nikdo z nich tady nechce žít. Chtějí jiný život. Brzy zůstanou jen staří. (...) Emil Katze tu a tam zašustí suchými dlaněmi o sebe, matka si pomalými pohyby přihladí na těle šaty. A budou čekat. Fibigerova kniha v sobě obsahuje zvláštní melancholii. Je to střídmá, hořká, ale ne obviňující, upomínka zpřetrhaných souvislostí několika lidských životů a kraje, do jehož poklidu a vztahů ničivě zasáhly dějiny.
Miloš Doležal, Bodla stínu do hrudního koše. Črty z Krabatiny, Thyrsus, Praha 2009.
Martin Fibiger, Anděl odešel, Weles, Brno 2008.
