Petr Dudek: Observatoř na Sněžce
Na fotografiích to vypadá trochu jako záběry z nějakého vědecko-fantastického hororu. Stříbřitá futuristická stavba tvořená několika vodorovnými kruhovitými terasami nad sebou, zavátá sněhem a pokrytá tlustou vrstvou ledu. Jeden ze stříbrných kruhů ale jako by si vzal do parády jakýsi nespoutaný king-kong nebo nějaké jiné monstrum: nevznáší se už ve vodorovné poloze jako létající talíř, ale visí šikmo dolů jako vyvrácená čelist.
Mám samozřejmě na mysli budovu meteorologické observatoře a s ní spojené restaurace na polské straně Sněžky. Jak jsme se dozvěděli před několika dny, nevydržela nápor zimního počasí. Nejprve jen popraskaly zdi a zkroutily se podlahy. Takže stálí obyvatelé stačili včas odejít, než se o pár dní později pod tíhou sněhu a ledu zřítila zmíněná terasa.
Přeju polskému hydrometeorologickému ústavu, kterému přes třicet let stará stavba i odpovědnost za její obnovu tak říkajíc visí na krku, úspěch při opravě. A vážím si také názoru historika architektury Zdeňka Lukeše, který mluvil o budově hroutící se observatoře v rozhlase. Otevřeně přiznal, že když se stavěla, tak se mu jako mladému studentovi architektury celkem líbila.
Přiznám se, že robustní silueta, která se před více než třiceti lety na vrcholu naší nejvyšší hory usídlila, moje oči také při každé příležitosti přitahuje. Nedá se prostě přehlédnout. Ale že by se mi líbila, to říct nemohu.
Vadí mi sebevědomí, které z ní vyzařuje. Je velká, mnohonásobně větší než sousední rotunda svatého Vavřince i další stavby na české straně vrcholu. Observatoř se ani netváří jako dům. Spíš jako model vesmírné lodi. A přesto ta stavba jako by dávala najevo, že komu se nelíbí, ať hledá chybu sám v sobě. Vadí Ti, že na vrcholu Sněžky, na kamenité, nerovné ploše menší než fotbalové hřiště, zabírá místo plechový kolos? Tvoje smůla.
Také z ní cítím architektonický snobismus. Podobné futuristické chrámy vypadají dokonale v opravdu vysokých horách. Na vrcholy rozeklaných tatranských nebo ještě lépe alpských štítů se hodí. Ale hrdá, leč nevysoká Sněžka vypadá s polskou observatoří na vršku jako postarší dáma se špatně padnoucí, a přitom drahou platinovou parukou.
Přitom jako by naschvál nedbala na povětrnostní podmínky. Šestnáct set metrů nad mořem není nic extrémního, ale se závějemi a námrazou se už musí počítat. Projektanti observatoře byli zřejmě jiného názoru. Vodorovné terasy sice připomínají vznášející se létající talíře, ale sníh a led z nich jen tak nesklouzne. K jakým následkům to vede, teď dobře vidíme.
Snad nejvíc mi ale vadí, že na ní není nic útulného. Horské chalupy mají jaksi v popisu práce fungovat také jako útočiště. Před vichřicí, sněhovou vánicí, před mrazem... Ale utíkejte se schovat třeba zrovna před mrazem do něčeho, co už zdálky vypadá jako ledový palác!
Zřícená terasa observatoře na Sněžce připomíná, kolik podobně chladných a nepřívětivých budov - hotelů, zotavoven či restaurací postavených v Krkonoších v socialistické éře - ještě stojí. Přímo pod Sněžkou, v Peci, věžák hotelu Horizont, přezdívaný Boží prst. Na Labské louce stejnojmenná bouda připomínající betonový bunkr. Ve Špindlerově Mlýně třeba odborářská ubytovna Arnika, dříve Pochodeň.
V jejich seznamu by se dalo pokračovat. Nejsou všechny ošklivé, některé, jako ona hroutící se polská observatoř na Sněžce, jsou zajímavé - alespoň pro studenty architektury. Přesto si myslím, že zřícená terasa observatoře je hlavně určitým upozorněním. Krkonoše nejsou velehory. Ale to neznamená, že se v nich dá postavit úplně všechno a úplně všude.
Lidé, kteří v nich po staletí žili, věděli, kde si mají svoje chalupy stavět a jak. Polské socialistické inženýry to před třicet lety zjevně nezajímalo. To ale neznamená, že to nemá zajímat nás.
Autor je vedoucí redakce publicistiky ČRo 1 - Radiožurnálu
