Nebe plné pterosaurů

Ke vzniku aktivního letu u pterosaurů došlo zřejmě na sklonku prvohor, kdy jistá skupina malých stromových ještěrů při pilném lapání prolétajícího hmyzu předními končetinami prošla zásadní anatomickou změnou. Prodloužil se jim čtvrtý prst a mezi tímto křehkým konstrukčním prvkem a tělem vznikla kožovitá blána, která pterosaurům umožnila dobýt vzdušný prostor. Hovořili jsme o nich s paleontologem Oldřichem Fejfarem z Ústavu geologie a paleontologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Pterosauři se dělí na dvě hlavní skupiny. Jaký byl mezi nimi rozdíl? Čím se od sebe lišily?

Oldřich Fejfar: Jedna z nich měla delší ocas, ta byla starobylejší a v období jury silně upadla; do křídy prakticky přetrvávají jenom dvě její vývojové větve. Již během jury je však nahradila a nebo s nimi současně žila jiná skupina pterosaurů, kteří měli krátký ocas - byli to takzvaní pterodaktylové. Těm dlouhoocasým a starobylejším se říká rhamphorhynchové. Měli dlouhý ocásek, na jehož konci bylo kosodélné křidélko, které bylo svislé a mělo zřejmě rejdovací účel. Pterodaktylové, u kterých se ocas zkrátil, létali trochu jiným způsobem - vektory jejich letu se přesunuly směrem dopředu, prodloužila se jim hlava i krk a letový model se poněkud změnil. Je pravda, že obě ty skupiny byly příbuzné, což dokazuje stavba jejich křídla, které je naprosto identické. Je to prostě letová blána, napjatá mezi čtvrtým prstem ruky, u něhož byly silně prodloužené prstní články a tělem. Malá blána je ještě taky kolem ocasu.

Stavba křídel u pterosaurů byla po celou dobu jejich existence stejná, evoluce ji nijak nezměnila. U některých druhů se však vyvinuly zajímavé specializace. Bylo to vědcům zřejmé už z těch nejstarších nálezů pterosauřích fosílií, ke kterým došlo ve vrstvách litografických vápenců původem ze svrchní jury u jihoněmeckého Solnhofenu?

Oldřich Fejfar: Už během 19. století byly ve sbírkách v Londýně, Mnichově nebo i v Americe stovky fosilií z těch solnhofenských vrstev. Jsou to rozličné druhy, které rozeznáváme hlavně podle stavby lebky, to znamená čelistí. A ty dlouhé čelisti byly tak rozdílné, že na první pohled vidíme, že se u nich jednalo o různé specializace na potravu. Pterosauři se vždycky nacházejí v takových lagunárních vrstvách a první badatelé je pokládali za vodní zvířata. Nebyli daleko od pravdy - někteří z nich mají skutečně plovací blány na zadních nohou a pokud se dochovají obsahy žaludku, jako to někdy je u těch nejhezčích nálezů ze Solnohofenu, nacházíme v nich vždycky ryby. A tak badatelé dospěli k názoru, že tito živočichové lovili ryby, a to sice letem. Ty laguny byly tak bohaté na drobné rybky, že stačilo proletět nad hladinou, ponořit spodní čelist do vody a ulovit je. Zajímavé je, že tato potravní specializace se záhy změnila v mnohem kurióznější - někteří pterosauři se živili planktonem. Ty teplé jurské laguny musely být extrémně bohaté na plankton, drobné bezobratlé živočichy, kteří žijí blízko hladiny. Pterosaurům se tedy vyplatilo létat nízko nad hladinou, nořit tu spodní čelist, která byla ozubená velmi ostrým chrupem a lovit a polykat výživný plankton. U některých velkých pterosaurů se tato potravní specializace ustálila tak, že u jednoho obrovského druhu, který dosahoval rozpětí 10 až 12 metrů, vznikla v horní i spodní čelisti taková zvláštní síť nebo cedník, tvořený zřejmě měkkými a ohebnými zubovými útvary, připomínajícími kostice u velryb. Ty mimochodem cedí plankton stejným způsobem. Tento quetzalcoatlus - to je takové zvláštní mexické jméno španělského původu - žil ve svrchní křídě a byl to jeden z nejpodivnějších pterosaurů. Létal zřejmě nízko nad hladinou a tou svou cedníkovitou spodní čelistí lovil plankton.

Čím se první aktivní letci z řad obratlovců živili a jaké prostředí obývali tedy už víme - nebo alespoň částečně. Je ale o jejich životě známo něco víc? Dá se z fosilních nálezů pterosaurů vydedukovat například i to jak se rozmnožovali, nebo jakým způsobem a jestli vůbec se starali o svá vejce a mláďata?

Každý si asi umí představit majestátně plachtícího pterosaura v letu. Problém nastane ve chvíli, kdy se má pterosaurus pohybovat po zemi. To byla záhada, která se řešila od prvního objevu jejich fosilií. A řešila se dlouho, přestože se hned na počátku objevilo správné řešení... Jak to tedy pterosauři dělali?

Někteří pterosauři dosáhli skutečně úctyhodných rozměrů - měli rozpětí srovnatelné s malým letadlem. I tyto obry přitom nesla ve vzduchu jen blána napnutá mezi prodlouženými články čtvrtého prstu a tělem. To vyvolává další otázky. Například - jak se vůbec tito obři mohli vznést do vzduchu?

Na rozdíl od ptáků či savců nepřežili pterosauři velkou krizi na konci druhohor a spolu s dinosaury, velkými mořskými plazy a některými druhy bezobratlých beze zbytku vyhynuli. Zvlášť ve srovnání s ptáky se může zdát osud pterosaurů velmi záhadný. V obou případech šlo přece o létající obratlovce. Má tahle záhada nějaké vysvětlení?

Úplně najisto to samozřejmě vědci nevědí, ale jak říká paleontolog Oldřich Fejfar z Ústavu geologie a paleontologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, je to víc než pravděpodobné. O povaze katastrofy, která způsobila konec pterosaurů i jejich dinosauřích "bratranců", se vedou mnohem plamennější diskuse. Ty už ale nebyly předmětem našeho povídání.

Vysíláno v Planetáriu č. 12/2009, 21. - 27. března 2009.
Přepis: NEWTON Media, a.s.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (16:03).