Nejnovější zprávy ze země tisíců ostrovů

Nártouni se postupem času stávají součástí našich životů. V polootevřené voliéře se je učíme nacházet, což je sice usnadněno tím, že se rádi zdržují stále na stejných místech. Nicméně hledačské dobrodružství se tím nezmenšuje, protože i tak se mně několikrát stalo, že jsem v podstatě hleděla do jeho vykulených očí a přesto jsem se musela jít zeptat průvodce, kde přesně to zvíře sedí.

Zvířata z voliéry jsou zvyklá na neustálý příliv turistů a dá se k nim přijít v podstatě na pár centimetrů. S divokými nártouny je to o něco složitější. V divočině jsme viděli přesně tři zvířata. Na dvě jsme narazili v podstatě náhodou a jedno nám ukázal místní tarsier man Carlito Pizzaras po půldenním hledání s pomocí čtyř psů. Místní strážci tvrdí, že se nártouni dají dobře najít pomocí čichu, ale to se nám ještě nepodařilo. Důvod je prostý, nemůžeme nic cítit, když jsme natření repelenty a opalovacími krémy. Poučení zní, do džungle na nártouny bez parfému. Bohužel je prales plný komárů a i když v této oblasti nehrozí malárie, taková horečka dengue by taky nebyla nejpříjemnější suvenýr.

Kapitola sama pro sebe je místní počasí. Středoevropan má neustále pocit jako by bylo před deštěm a ono i docela často je. Ale občas zas není, a to nás dokonale mate. Plánování výprav do okolí se tím značně stěžuje a běžné činnosti jako je například sušení prádla, se stávají velmi zapeklitým problémem. Průměrná doba schnutí trička je tak tři dny a to si to prádlo může člověk vzít a rovnou vyprat znovu. Důkazem, že si na místní klima zvykáme je třeba i to, že teď po dvou chladnějších dnech (nebylo 26°C, ale jen 23°C) se dva členové naší výpravy nachladili.

K našemu týmu se přidal další člen, Lubomír Peške, odborník na radio-telemetrii. V České Republice je známý například z projektu Čapí Odyssea. Měl by nám pomoci s odchytem zvířat a jejich sledováním v terénu pomocí vysílaček v obojcích. Zatím nám pomáhá s mapováním cest a stezek v rezervaci a okolí. Podrobnou mapu budeme potřebovat při nočních obchůzkách v terénu. Ten je hodně náročný na orientaci, většinou zahrnuje příkré svahy porostlé poměrně hustě tenkými stromy, zařízlá údolí s palmami a okraje rýžovišť s dvoumetrovým rákosem. Kupodivu je tento terén poměrně prostupný, ale rozhodně není přehledný.

Bioakustická část našeho výzkumu už přináší první objevy. Povedlo se nám nahrát tři typy vokalizace nártounů. Jeden signál je velmi hlasitý a zvíře jím oznamuje kde je a že je to tady jeho (viz ukázka, v nahrávce je to to písknutí v pozadí je slyšet lelek). Druhý signál používá zřejmě pro komunikaci se svými bezprostředními sousedy. Třetí, který je pro nás největším překvapením, jsme ještě plně nepochopili, ale asi je to taky signál určený jen sousedům, protože není moc hlasitý. Nártouni vokalizují především v období mezi západem slunce a úplným setměním, stejně jako mnoho jiných zvířat. Při čekání na nártouny se nám povedlo některé z nich nahrát. Nejhezčí a nejtypičtější je hlas gekona (Geko geko), který si můžete pustit ve druhé ukázce. Je naprosto zřejmé, kde vzal své latinské jméno geko, nebo v místním jazyce toko.

S dalšími zvuky pralesa a postřehy ze života v tropech se vám ozveme příště.