Jazzmani přilepili obecenstvo k židlím
Drážďany byly minulý týden dějištěm dalšího z řady česko-německých jazzových setkání. Mladí muzikanti z obou zemí tentokrát improvizovali, a to na zajímavé téma. Vytvářeli hudební doprovod k českým a německým animovaným filmům. Podle očitého svědka akce z toho byl audiovizuální požitek.
Tipli byste si, co se zrovna děje na filmovém plátně? To myslivec právě vlkovi z německé Červené karkulky rozpáral břicho, ze kterého vylezla nejen hlavní hrdinka a babička, ale taky zajíček, kterého vlk sežral už v lese.
"Pokoušíme se film určitým způsobem doprovázet a diváka hudebně naladit na některé pasáže, o kterých víme, že přijdou. To, co jsme tu viděli, nebyly klasické filmy pro děti, ale spíš pro dospělé. Nabízejí široké spektrum emocí. Je v tom humor, škodolibost, smutek i hrůza," vysvětluje hráč na basu Philipp Rohmer
V Drážďanech se lidé tak trochu vrátili do počátků kinematografie, kdy němý film přímo v sále živě doprovázel klavírista nebo malý orchestr. Trio německých a dvojice českých muzikantů hudebně podbarvila i scénu, kdy matka koza nabádá kůzlátka, aby nikomu neotvírala.
"Když vidíme díla Trnky nebo dalších tvůrců, tak je tam vidět kumšt a práce. Když se to takto spojí s hudbou, tak to má větší hodnotu. Nikdy jsem to nedělal, ale zjišťuji, že jsou tu větší emoce, než kdyby člověk viděl americký krásný a dobrý film se super efekty," říká český bubeník a hráč na perkuse Otto Hejnic.
Na to, že spolu normálně nehrají a měli za sebou jen minimum zkoušek, působila improvizace pětice mladých hudebníků neskutečně harmonickým dojmem. Dění na plátně přitom u muzikantů muselo vyvolávat odlišné emoce. Byla to tedy otázka kompromisu, ptám se Philippa Rohmera?
"Do jisté míry určitě taky, ale nevěřím tomu, že by některý z nás přistoupil na kompromis, se kterým by nesouhlasil. Emoce jsou relativně jasné, a proto je celkem zřejmé, co se v daném okamžiku dá zahrát. Člověk musí poslouchat, co právě hrají kolegové a jestli je s ohledem na dění na plátně lepší přispět nějakým vlastním zvukem nebo zda je lepší mlčet," myslí si Philipp Rohmer a Otto Hejnic to vidí stejně.
"Když se nechá prostor osobnosti a člověk se do toho necpe sám, že by všechno obsáhl, nechá prostor dalším nástrojům, tak z toho může vzniknout dobré dílo. To je příklad hráčů v jazzu, že lidé jsou na sebe naladění a nechávají si vlastní prostor," řekl český bubeník.
Ze všech promítaných snímků obsahovalo suverénně nejsilnější poselství legendární dílo Jiřího Trnky Ruka. Film z roku 1965 je úžasnou metaforou totality.
"Z našeho pohledu to byl ten nejjednodušší film, protože obsahoval největší množství hudebních nabídek. Inspirace byla prostě nejsilnější; ten film je od začátku plný myšlenek. Osobně se taky domnívám, že se nám zhudebnění tohoto snímku nejlépe vydařilo," svěřuje se kytarista Timo Klöckner.
I když vám improvizační hudební doprovod děl Jiřího Trnky nebo Hermíny Týrlové může připadat jako umělecký hřích nebo svatokrádež, realita je odlišná. Publikum se navíc evidentně bavilo. Lidé taky neskrývali překvapení, že se vydrželi 100 minut v kuse dívat na animované filmy.
