Amatérská archeologie aneb Jak bádat a neškodit

29. březen 2009

Kromě odborníků, které archeologie živí, existuje řada zájemců, pro něž je nejstarší historie koníčkem. Říkejme jim "amatérští archeologové" - stejně jako autoři unikátní příručky z nakladatelství Libri. Mnoho zajímavého se z ní dozví i nepříliš poučený laik.

Archeologii si většina lidí mylně spojuje pouze s kopáním do země. Toto kopání za účelem archeologických výzkumů může u nás ze zákona provozovat pouze odborník, profesionál s licencí. Amatér v žádném případě! Na možnosti neprofesionálních zájemců o archeologii jsme se ptali dvou ze čtyř autorů Příručky amatérského archeologa - profesionálního archeologa Petra Sokola z pracoviště Národního památkového ústavu v Plzni a plzeňského amatérského archeologa Roberta Trnky.

Je skutečně možné archeologii v Čechách nebo na Moravě pěstovat v amatérských podmínkách jako koníčka, aniž by se člověk dostal do konfliktu se zákonem?

Petr Sokol: Lze to provádět jako koníček, jednoznačně ano, ale důležité je, aby si člověk uvědomil, že i když se třeba rád nazývá amatérským archeologem, že kopat podle zákona nesmí. A svědomí by mu to ani nemělo dovolit. Takže ten koníček spočívá spíš v činnostech podpůrných a doplňkových než v samotném terénním, takzvaně destruktivním výzkumu. Kromě kopání by ještě neměl mít vlastní sbírky, protože ty nálezy samozřejmě nepatří jemu osobně.

Robert Trnka: Amatér může dělat například vizuální průzkum; to znamená, že třeba chodí po lesích, dívá se, zapisuje, zakresluje veškeré objekty, které mohly vzniknout díky lidské činnosti, případně může zpovídat pamětníky. Může dohledávat nálezové okolnosti ke starším nálezům, které jsou většinou zapsány dost úsporně - například "nalezeno u obce", to je poměrně časté. Může fotografovat, může studovat archivní materiály, zakreslovat nálezy, může provádět povrchové sběry, když si na to odborně troufne, může provádět letecký průzkum, kontroly známých lokalit, je toho spousta. Kdo se do toho "zažere", ten má pořád co dělat.

Stát se amatérským archeologem ovšem není jen tak. Čím by měl budoucí adept tohoto náročného koníčka začít?

Robert Trnka: Když to řeknu hodně nadneseně, tak v podstatě v dnešní době bude asi nejlepší, když si takový amatér přečte naši příručku, protože my jsme ji psali hlavně proto, že pro amatérské zájemce - začátečníky v podstatě žádná stravitelná literatura v tomhle oboru neexistuje. Buď se jedná o odborné články, které jsou ale pro člověka, který nezná ještě terminologii, v podstatě nečitelné, a nebo v poslední době vychází spousta takové, řekl bych, fantasmagorické literatury, která se jako archeologická jenom tváří. Nebo vycházejí nejrůznější knihy pro "hledače pokladů" a tak podobně, což také není ta správná literatura na začátek. Proto jsme to psali, aby začínající badatelé nedělali pořád tytéž chyby. Jinak bych ještě řekl, že pro začátek bude nejlepší zajít si do nejbližšího muzea, tam se zkontaktovat s místními archeology, pozeptat se, co by člověk mohl dělat, co by dělat neměl, kam chodit, kde už třeba sbírá někdo jiný, podívat se na nejčastější druhy nálezů, jako je třeba keramika nebo mazanice, aby je potom člověk uměl v terénu rozeznat. A potom, jakmile už se prokouše tou základní odbornou terminologií, tak by měl začít studovat odbornou literaturu.

Řekli jsme, že amatérský archeolog nesmí kopat do země, ani si pořizovat soukromou sbírku. To všechno je v rozporu se zákonem. Co tedy má dělat s artefakty, které objeví třeba při povrchovém sběru na poli? (Nedělejme si žádné iluze - ve většině případů půjde jen o řádně omleté staré střepy.)

Petr Sokol: No, měl by je odevzdávat do muzea, jednoznačně. Samozřejmě v určitém stavu. Archeolog mu asi nepoděkuje, když mu přinese hroudy bahna a řekne mu, že jsou v tom někde jeho nálezy. Takže minimálně nějaká základní péče o ty nalezené artefakty by měla být už provedena, než se odnesou do muzea.

Robert Trnka: Já bych se ještě vrátil k těm soukromým sbírkám, protože s těmi je to trošku složitější. Taková klasická soukromá sbírka, kdy si někdo sbírá cokoli a nijak to nepopisuje, je bohužel poměrně častá záležitost a podle nás je to velice špatně. Ti lidé můžou být vedeni tím, že mají vztah k historii, ale v každém případě tyhlety sbírky, o kterých nikdo neví a které nejsou správně popsány, končí většinou po smrti majitele v popelnicích. Jak píšeme v knize - "rukou vděčných dědiců". Takové sbírky jsou naprosto k ničemu. Jinak je to u těch amatérských archeologů, protože když už něco hledáte a sbíráte, tak vám jakási sbírka vždycky doma vznikne. My jsme to popsali tak, že ta sbírka, a tak to taky u nás je, by měla být "průběžně pohyblivá". To znamená, že doma máme jenom poslední sběry nebo nálezy, u kterých probíhá jejich zpracovávání, mytí, kreslení a fotografování. Potom je odevzdáváme do muzea. V té sbírce případně zůstávají jenom ojedinělé nálezy, o které třeba v muzeu nikdo nejeví zájem. To je sbírka, kterou lze snad pochopit, ale jinak jsem silně proti těm soukromým sbírkám.

Petr Sokol: Jinak se samozřejmě ještě naskýtá možnost, že se ten amatérský badatel neorientuje na ty takzvané sběry, že nehledá cíleně nálezy v terénu, střepy nebo jiné drobnosti, ale že se soustředí třeba jenom na vizuální průzkum krajiny a láká ho spíš pozorování lidských děl, která pochází z minulosti. Tam potom na nálezy, které si může odnést domů, narazí jen výjimečně.

Už jsme se umiňovali o žádoucí a vlastně i nezbytné spolupráci archeologů amatérů s těmi profesionálními. Otázka ovšem je, zda ti skuteční profesionálové mají na podobné nadšence čas. Nevyženou je? Nehodí jim jejich střepy na hlavu? Může být podobná spolupráce s informovanými nadšenci pro archeology vůbec užitečná?

Není však vyloučeno, že po shlédnutí Příručky amatérského archeologa, o níž tady dnes hovoříme, za výlohou knihkupectví, se mnohému profesionálnímu archeologovi zježí vlasy hrůzou na hlavě. Napadne ho totiž - to je zase další kniha, plná návodů pro detektoráře a hledače pokladů, jak plundrovat archeologická naleziště! Co byste mu na to řekli jako její autoři?

Jaký je vůbec vztah amatérských archeologů k hledačům pokladů, vybaveným detektorem kovu? A vnímá běžná veřejnost, že amatérský archeolog nemá (nebo by alespoň neměl mít) s detektoráři nic společného?

Příručka amatérského archeologa není však určena pouze těmto zájemcům o historii. Jsou v ní i kapitoly, směřované k běžné veřejnosti; laikům, kteří nijak netouží vtrhnout na zorané pole a sbírat střepy. Popisují srozumitelnou a vtipnou formou činnost archeologů a fungování archeologie jako vědy. Je to potřeba, protože o archeolozích koluje mezi lidmi plno nejrůznějších fám, které je nutné uvádět na pravou míru. Jen tak namátkou - archeologové opravdu netouží všechno vykopat, nehledají poklady ani nemají v úmyslu schválně zdržovat stavby. Pro veřejnost budou jistě užitečné i rady, které se týkají náhodných nálezů - co s nimi a komu o nich dát vědět. V knize jsou také kapitoly, které by si rozhodně měli přečíst stavebníci, zemědělci nebo lesníci. Proč právě oni? Jsou s nimi opravdu tak velké potíže? Pořád se ještě ze svých minulých chyb dostatečně "nepoučili"?

Kolik je v naší republice skutečných archeologů amatérů nikdo neví. Někteří z nich jsou členy neprofesionální sekce České archeologické společnosti, aktivní "buňky" působí například na severní Moravě a nebo na Plzeňsku, kde se amatérští archeologové sdružují třeba v Klubu Augusta Sedláčka. Jeho členy jste také vy, všichni čtyři autoři Příručky amatérského archeologa (Jan Hajšman, Milan Řezáč, Robert Trnka i jediný archeolog profesionál Petr Sokol). Jaké ohlasy na vaše společné dílo k vám zatím dolétly?

Pokud se i vám dostane Příručka amatérského archeologa do ruky, přejeme pěkné a snad také inspirativní počtení.

Vysíláno v Planetáriu č. 13/2009, 28. března - 3. dubna 2009.
Přepis: NEWTON Media, a.s.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (14:17).

autor: frv
Spustit audio