Testament
Abbé Pierre (1912-2007), vlastním jménem Henri Antoine Groues, kněz a příslušník františkánského řádu, byl v pravém smyslu toho slova populárním Francouzem. Věhlasný kazatel a charitativní pracovník, který založil Emauzské hnutí pečující o bezdomovce. V letech 1989 až 2003 skončil sedmnáctkrát na prvním místě žebříčku nejpopulárnějších Francouzů, jenž dvakrát ročně zveřejňuje nedělník Le Journal du Dimanche. V roce 2005 obsadil třetí místo v anketě Největší Francouz všech dob. Umístil se za Charlese de Gaulla a Louise Pasteura.
Testament, tedy závěť, poslední vůle, tak se jmenuje kniha - odkaz, kterou abbé Pierre, oblíbený francouzský katolický kněz a příznivec chudých, sepsal na sklonku svého života. Jak sám uvádí, nešlo mu o rozdělení hmotného majetku, tím neoplýval. Chtěl sdělit osobní zkušenost. S čím? Se životem především. Kniha je rekapitulací (Něžná pohlazení) i souborem rad, souhrnem poznámek k důležitým tématům (Samota, Cítit ránu, kterou utrpěl ten druhý) i vzpomínkovou úvahou o věcech, které pominuly, změnily se (Život mě naučil, Věci nové, konkrétní, skutečné) , nebo jsou neotřesitelně trvalé (Země nám nepatří, Lidštější lidstvo) . V nehledaném stylu hovoří autor o svém osobním životě, upřímně vyznává obavy a nejistoty. Ale stejně lehce mluví o záležitostech, jimiž se zabývají intelektuální elity a které mají důsledek pro celé lidstvo: Stojíme na úpatí hory. Předchozí generace - ta moje, ty naše - vystoupily na mnohé hory. Ale tentokrát vstupujeme do období, které se s žádným jiným nedá srovnat - vše je globální, vše je celoplanetární. Musíme se tedy naučit stoupat společně, navzájem se jistit lanem.
Životní příběh abbé Pierra nepostrádá dobrodružné momenty. Knězem se stal Henri Groues na sklonku třicátých let minulého století. Během druhé světové války se zapojil do francouzského partyzánského odboje, kde vystupoval pod přezdívkou Pierre, která mu zůstala i pro další život. Ze vzorových postav světců byl tomuto nonkonformnímu duchovnímu nepochybně nejbližší svatý František z Assissi. Ostatně abbé Pierre byl příslušníkem františkánského kapucínského řádu (ze zdravotních důvodů společenství opustil) a solidaritu s ubohými, kterou řád po vzoru tohoto světce hlásá a vyznává, dovedl a realizoval v maximální poloze. Na konci čtyřicátých let založil abbé Pierre první komunitu nazvanou Emauzy, jakousi záchrannou stanici pro lidi bez domova. Tato aktivita se následně rozšířila po celé Francii, kde funguje sto patnáct komunit, a okolo čtyř set dalších pracuje ve více než čtyřiceti zemích světa. Do roku 1951 byl abbé Pierre poslancem francouzského parlamentu, přičemž poslanecký plat pro něj automaticky znamenal zdroj pro charitativní činnost. Odhodlaný a pravověrný život chudého mezi chudými nalezl i světskou odezvu, nominace na Nobelovu cenu i udělení nejvyššího francouzského vyznamenání, velkého kříže Řádu čestné legie prezidentem Jacquesem Chiracem.
Celá planeta dnes strádá, protože hlavy států ve své zaslepenosti odmítají radikálně omezit znečišťování životního prostředí, a tak umožňují obrovské zisky průmyslovým magnátům. Znečištění přitom páchá nenapravitelné škody na naší planetě - do očí bijícím důkazem jsou pravidelné povodně, které postupně devastují všechny kontinenty. To je ale údajně jen začátek. Závěť abbé Pierra je psána jednoduchým a srozumitelným způsobem, ale s důrazem a naléhavostí světově proslulých vědeckých autorit. Kněz hovoří o prostých věcech kolem sebe, o své životní zkušenosti. Obsah jeho slov je ovšem stejně tak průzračně pravdivý.
Abbé Pierre, Testament, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2009, překlad: Oldřich a Markéta Selučtí, str. 184.
