Dušek jako dobrodruh improvizace
Každý kdo se jen trochu zajímá o divadlo, ví, že Jaroslav Dušek není jen hercem z Pelíšků a nestandardním moderátorem. Již léta je neúnavným improvizátorem, věčným hledačem spontánnosti a dobrodruhem, a to především díky projektu Vizita.
Divadlo Vizita vzniklo již v roce 1981, původně v něm účinkoval Jaroslav Dušek s Alanem Vitoušem. Dnešní, již ustálenou sestavu, v níž pravidelně vystupují v Divadle Archa, tvoří s Duškem Pjér la Šé´z (bonga, kytary, herectví), Zdeněk Konopásek, citlivě sedící za bicí sestavou, a mistr světel Viktor Zborník. Příležitostně s pány vystupuje i kontrabasista Miroslav Vitouš.
Pro Duškovo pojetí improvizace je nutné znát jeho divadelní minulost. Herec studoval u Ivana Vyskočila tzv. dialogické jednání - unikátní metodu, která na základě Stanislavského pojetí herectví jakožto prožívání propojuje psychologii s herectvím. Její podstatou je objevit sám v sobě hereckého partnera, co nejvíce si osahat princip přirozené hry, a to často na základě neustálého zpochybňování, uvědomováním si neuvědomělého, často i vlastní trapnosti. Stavět se v něm dá jak od nuly, tak také z mínusů, najednou vzniká z ničeho něco, přičemž do hry se berou cíleně především rozumem necílená a tedy také nesvázaná jednání. Základní aspekt je nehrát, nýbrž jednat, učit se poslouchat a odpovídat sám sobě - nejde tedy o žádné herecké etudy.
A právě zde Jaroslav Dušek posouvá dialogické jednání, které je určeno úzkému osobnímu kruhu, dále. Ve svých improvizacích staví na jeho základech, aniž by příliš kalkuloval s přítomností diváků, ví o nich, ale není jejich šaškem ani poskokem. Dokonce bych vsadil boty, že podobná představení, jež předvádí každý měsíc v Divadle Archa se svým týmem, trénuje i v soukromí. Sem tam použije rekvizitu, zve do příběhu své hudební partnery z jeviště, ladí se s nimi na stejnou notu. Je to trochu jako free jazz aplikovaný na divadelní prostor.
Dušek a spol. rovněž staví prakticky na nule a v rámci celovečerního představení to není nic jednoduchého. Zprvu bláznivě se rodící příběh jeho autoři posouvají a někdy doslova prožívají především díky asociacím - myšlenkovým, slovním, pohybovým, hudebním i dramatickým. Speciálně u Jaroslava Duška, který na pódiu vypadá spíše jako bosý duchovní guru, si můžete být jisti, že se často nechává zcela ovládat svojí přirozeností. Aby totiž mohl mluvit s jinými, musí umět mluvit sám se sebou, aby si mohl odpovídat, musí se umět zeptat. Jak například odstartovat představení, když jediné, co před vámi stojí, je velká černá koule? Dušek si s ní pohraje jako koťátko, no spíše se po ní poválí... A už si klade překážky! Zkuste například takovou kouli udržet na pupku! Nebo jí můžete obvinit, že se v ní ve skutečnosti skrývá krychle, černé vejce. Zdá se, že základem je nebát se nechat unést klidně tím prvním, co vás napadne. Ze záplavy podnětů se splétá lano příběhu, které se možná chvíli bude třepit, ale mohlo by vás udržet. Kolem ohně zápletky se pak skáče jednou divoce jako při oslavě dobrého lovu, podruhé se jemně rozfoukává jiskra, z níž najednou vyšlehne plamen.
Vizity probíhají v Arše cca jednou do měsíce. Jejich názvy existují jen proto, aby bylo co dát do programu a lidé si nemysleli, že se hraje pořád to samé. Právě naopak!
Více než užitnost výsledku - představení stejně rychle zanikne jako vzniklo - se u každé Vizity cení cesta, která vede v ústrety dobrodružství. "Sledujte tok mých myšlenek, pakliže je ještě možné je sledovat," vystihl to Jaroslav Dušek při poslední Vizitě.
