Čeští vědci na Machu Picchu

Naši odborníci zkoumají potenciální ohrožení slavné archeologické lokality i jejího okolí vlivem přírodních procesů už od roku 2002. Na výzkumu spolupracují badatelé dvou institucí - Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v našem povídání reprezentuje geograf Vít Vilímek, Ústav struktury a mechaniky hornin Akademie věd České republiky jeho oborový kolega Jan Klimeš.

Jak jste se k práci na Machu Picchu dostali?

Vít Vilímek: Svým způsobem náhodou; my jsme byli zvyklí pracovat v oblasti Cordillera Blanca v severnější části Peru. Jednoho dne jsem ale dostal od dr. Zvelebila informaci, že byl na konferenci v Japonsku, kde viděl nějakou prezentaci o tom, že by se mělo v dohledné době, řádově několika desetiletí, kompletně zřítit Machu Picchu (Jiří Zvelebil pracoval tehdy v České geologické službě, nyní je výzkumným pracovníkem na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy - pozn. redakce). Ta prezentace se mu zdála trošku pochybná, a tak mne po návratu kontaktoval, a chtěl vědět co si o tom myslím. Říkal: "Ty jezdíš do Peru, jaký máš na to názor? Byl už jsi na Machu Picchu? Jak se na to díváš?" Já jsem tehdy, protože jsem byl zrovna před cestou do Peru, sehnal další finanční zdroje, abych se tam mohl na tu průzkumnou cestu podívat. Obchodil jsem všechny lokality, kde Japonci tehdy měřili a už z prvních průzkumných terénních prací mi bylo zřejmé, že sice naměřili relativně rychlé pohyby, řekněme centimetr za měsíc (to kdyby se vynásobilo roky a desetiletími, tak by to skutečně byl velký problém), ale naměřili je pouze v období dešťů a pouze na těch nejstrmějších svazích. A co je klíčové - měli svá měřidla zapíchnutá pouze do nejsvrchnější části půdy. To znamená, že to hovořilo pouze o pohybu zvětralého pokryvu na povrchu skalního masivu a ne o pohybech masivu jako celku.

Co vlastně podle Japonců hrozilo Machu Picchu?

Vít Vilímek: Tvrdili, že může celé spadnout. Měřili ale jenom tu půdu na povrchu a já jsem předpokládal, že vlastní skalní masivy budou mnohem kompaktnější a stabilnější. Naše měření se začalo orientovat právě na ty skalní masivy.

Popište z vašeho odborného pohledu terén, kde slavné incké město Machu Picchu leží. Jak je ho možné charakterizovat?

Jan Klimeš: Jedná se o horský reliéf, kde jsou velmi strmé svahy tvořené žulovým batolitem (tj. rozsáhlé vyvřelé horninové těleso kruhového nebo eliptického tvaru utuhlé v hloubce, geologicky odlišné od okolí - pozn. redakce). Ten je hluboce rozbrázděn údolím řeky Urubamby, která v jeho okolí vytváří kaňon, tedy velmi úzké údolí se strmými svahy, a přímo u samotné historické lokality meandr, využívaný pro generování elektrické energie. Samotné Machu Picchu je nad řekou vyvýšeno asi o 500 výškových metrů. Nalézá se v sedle mezi dvěma vrcholy, z nichž jeden, podle kterého bylo samotné město pojmenováno, se nazývá Machu Picchu, a druhý Wayna Picchu.

Jaké přírodní procesy byly předmětem vašeho výzkumu?

Vít Vilímek: Předmětem našeho výzkumu byly obecně geomorfologické procesy; ty procesy, které formují reliéf nebo krajinu, tedy neživou část přírody. My jsme se museli v principu zabývat všemi procesy, které tu krajinu vytvářejí, nicméně stěžejní pro nás byly ty, řekněme, obecně svahové pohyby, což je v podstatě určitá forma sesuvů.

Jakým způsobem se přímo na místě potenciální nebezpečí zjišťovalo? Z toho co už bylo řečeno vyplývá, že nejdůležitější bylo měření za pomoci speciálních přístrojů...

Vít Vilímek: Ta vlastní měření byl určitý základ. My jsme instalovali měření napříč trhlinám ve skalním masivu zejména tam, kde nad těmi skalami byly nějaké incké chrámy, nebo tam, kde by pád nějakého bloku mohl ohrožovat památky a teoreticky i případné návštěvníky. Kromě těchto velice přesných měření, která jsou základem pro další interpretaci, jsme samozřejmě další údaje přebírali od jiných výzkumných skupin, které tam také prováděly měření. Kromě toho se dělal i výzkum širšího okolí lokality, protože řada různých forem sesuvů se vždy v krajině podepíše, takže jsou nějak zaznamenatelné.

Jaké přístroje se na to používají? Jakou třeba mají citlivost, jak hustě musí být umístěny a podobně?

Jan Klimeš: Použili jsme dva typy přístrojů. Jeden z nich je tyčový dilatometr - jedná se o přístroj, který má výkyvnou jehlici a s jehož pomocí se měří velmi přesně vzdálenost mezi dvěma pevnými body. Na každou stranu trhliny jsme vždycky zabudovali jeden bod. Měří se změna vzdálenosti a ze série měření se získává přehled o tom, jestli se trhlina rozšiřuje nebo případně zavírá. Ta citlivost při dobrém provádění měření a dostatečně dlouhé časové řadě je zhruba desetina milimetru. Další typ měření, které jsme použili, je měření pásovým extenzometrem. To je v podstatě až 50 metrů dlouhé kovové pásmo, vyrobené ze speciální oceli, aby se vlivem teploty neroztahovalo. Vlastní měření probíhá na něčem, co se podobá šupleře. Cílem je zase zjistit změnu vzdálenosti mezi dvěma přesně definovanými body. Toto pásmo jsme položili přímo přes hlavní náměstí Machu Picchu, které by podle některých odborníků mělo být místem, kde by mohl vzniknout velký hluboký sesuv, zničující pro celou historickou lokalitu.

Bylo těžké najít vhodná místa na instalaci těchto přístrojů?

Vít Vilímek: Byl to svým způsobem unikát, protože v době, kdy jsme tam začínali, nikdo jiný neměl od archeologů povolení pracovat uvnitř té archeologické památky. Archeologové se obávali, aby naše metody neporušily incké chrámy, nebo nějak nenarušily ráz té památky. Musím říct, že jsme si asi získali ve velmi krátké době jejich důvěru. Také jsme vycházeli z toho, že jsme už konali výzkumy v jiné části Peru, takže jsme měli za sebou určitou spolupráci a ta peruánská pracoviště nám věřila, zatímco Japonci tam ještě mnoho let po nás měli problém cokoli instalovat.

Jak dlouho vaše měření trvala? Nebo ještě trvají? A kdo shromažďuje jejich výsledky?

Vít Vilímek: Ta měření pořád ještě trvají, ale my máme možnost se tam dostat prakticky jenom jednou za rok; někdy je i to problém. Klíčová jsou ta měření, která si provedeme vždycky my sami, zhruba s tím ročním intervalem, a to se potom propojí v grafech. Snažíme se, aby tam kromě nás měřili i Peruánci, ale s jejich měřeními jsou někdy problémy.

Vy jste na slavné peruánské lokalitě Machu Picchu neprováděli jen měření, ale také doplňkový terénní výzkum. Na co byl tento výzkum zaměřen?

Obyvatelé říčních údolí pod Machu Picchu v tak velkém bezpečí rozhodně nejsou. Ohrožují je už zmíněné přívalové proudy. Co je to za jev a co se ví o mechanismu jeho vzniku?

O aktivitách českých vědců na známé archeologické lokalitě Machu Picchu v peruánských Andách a jejím okolí jsme hovořili s Vítem Vilímkem z katedry fyzické geografie a geoekologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze a Janem Klimešem z Ústavu struktury a mechaniky hornin Akademie věd České republiky. Jejich měření na Machu Picchu probíhají dál. Stejně tak trvají peruánské aktivity našich vědců v oblasti horského hřbetu Cordillera Blanca, kde se v posledních letech zabývají zejména problematikou horských jezer s morénovými hrázemi, jejichž případné protržení by mohlo způsobit katastrofické záplavy. Práce našich odborníků má pro místní obyvatelstvo zásadní význam, a tak jim přejme, aby se jim dařilo.

Vysíláno v Planetáriu č. 17/2009, 25. dubna - 1. května 2009.
Přepis: NEWTON Media, a.s.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (15:42).