Pavel Kopecký: Ohebný extremismus
Extremismus je široký pojem, který hlavně hromadné sdělovací prostředky nadužívají a zneužívají. Z televize, rozhlasu i ze stránek novin jsme "kobercově bombardováni" extremismem islamistickým, pravicovým i levicovým, existuje zelený extremismus, extremismus vkusu atd. atp. Existuje ale rovněž velmi zajímavá odrůda, totiž extremismus údajného boje proti extremismu, který je hledán a nalézán dle momentální potřeby... Zkrátka "extremismus" je krajně ohebný.
Být extremistou znamená v obvyklém mediálním i politickém diskursu něco velmi odpudivého. Stává se jím ovšem zakomplexovaný hospodský křikloun s holou hlavou, který huláká "Sieg heil!", stejně jako lidovecký předseda Jiří Čunek, jehož nevzdělaný populismus konzervativního katolíka obsáhl "opálené občany a ohně na náměstích". Ušetřen těžkotonážní nálepky nebývá ani zelený aktivista či hlasitý ochránce zvířat, jemuž se protiví dámský nóbl kožich z norků.
Podobné nadužívání pojmů logicky vytváří jakousi inflaci obsahu - a tím i skutečně solidní podhoubí pro růst nových, skrytých a možná nebezpečnějších rizik. Proč? Hodnotící ideologickou visačku málokdy dostane jednotlivec či skupina, ztělesňující skutečné společenské nebezpečí, představující riziko, které překračuje odsouzeníhodné absurdní hajlování zjevných neonacistů.
V odhalování skutečných nebezpečí překáží "politická korektnost", která občas nabývá olbřímích podob, stejně jako neschopnost, ziskuchtivost či neochota, všechny ty známé zábrany, které nám znemožňují nahlížet realitu, jaká je, které brání pohlédnout "do tváře skutečnosti", tj. do grimasy našich vlastních pohodlných přetvářek. To se týká třeba překonaného multikulturalismu, zpochybněného řadou dějů v benevolentních zemích jako jsou Holandsko, Británie či Švýcarsko.
Je to svým způsobem pochopitelné: jednodušší bývá hledat i ukazovat prstem na snadno identifikovatelné, protože dávno rozpoznané fenomény, než najít sílu nahlédnout a pojmenovat jevy zatím málo zřetelné. Ze stejného důvodu se přece různí zoufalci ohlížejí do minulosti a hledají tam jednoduchá rázná řešení sociálních i politických problémů.
Vyspělé pospolitosti by samozřejmě neměly nikdy rezignovat na - bohužel nekonečný - zápas proti krajnostem v činech. Ale současně by měly dávat nejvyšší pozor na roli vlastních poznávacích metod v takovém boji. Kriticky reflektovat, zda se v nás nerodí nová paušalizující klišé, podobné "intelektuální zástěny", proti kterým u radikálů brojíme. Protože i naše "růžové brýle" jsou lehce politicky zneužitelné.
Vidíme to u některých veřejně činných osob, když s ochotnickým zaujetím vyhlašují nesmiřitelnou válku Dělnické straně, Ku-Klux-Klanu nebo podobným obskurním organizacím. Před volbami znějí slova tvrdší žuly, jimiž často mravně pochybné politické persóny slibují nové bitvy svaté války, po nichž nezůstane z extrémistů nic než popel...
Skoro to pak působí, jako kdyby si některé vlivné síly programově pěstovaly okrajové živly k příhodné mobilizaci společnosti. Mobilizovat je přece nejlepší strachem.
Autor je politolog
