Vina a trest po 60 letech

I Česká republika má svou historickou zkušenost, která ovšem dosud patří z velké části k bílým místům jak české historiografie, tak i české kolektivní paměti. Proběhla zde nejprve vlna bezprostřední poválečné lidové odplaty doprovázená projevy násilí. Spontánní vyrovnávání účtů s vinnými i nevinnými nahradila klasifikace válečných provinění a jejich soudní a správní trestání. Smyslem tzv. retribuce, dobově nazývané národní očista, mělo být potrestání nacistických zločinců, jejich přisluhovačů, zrádců, kolaborantů a udavačů. Před senáty 24 mimořádných lidových soudů v českých zemích stanulo přes 40 000 lidí. Rozsudek si vyslechlo 23 000 obviněných, 738 bylo odsouzeno k nejvyššímu trestu.

Za čísly vystupuje mozaika rozmanitých osudů, příběhy a zločiny konkrétních lidí, Čechů i Němců, řadových nacistů, dozorkyň, drobných udavačů, strůjců lidských tragédií, ale i lidí nespravedlivě obviněných. Všechny tyto případy jsou zajímavé jak z individuálního lidského hlediska, tak tím, že charakterizují dobu a společnost, v níž se odehrály.

Co mne přivedlo ke studiu této problematiky? Příběh jednotlivce, muže, který se stal obětí komunisty obnovených retribucí v březnu až prosinci 1948. Jeho případ již nese pečeť "třídní justice", která byla nástrojem nově prosazovaného společenského zřízení. Během druhé světové války se jako policejní ředitel nacházel v nezáviděníhodném postavení. Zastával místo, jehož význam a zejména podíl na některých perzekučních zásazích se dal snadno dezinterpretovat. Byl na základě vykonstruovaných obvinění, podvržených důkazů a falešných svědectví odsouzen k desetiletému trestu těžkého žaláře. Až během studia jsem zjistila, že nebyl jedinou obětí nastupujících kádrů Státní bezpečnosti. A tak se jeden lidský osud stal branou k poznání mnoha dalších individuálních dramat.

O retribučních soudech jsme hovořili v historickém magazínu Zrcadlo, který měl premiéru 8. 5. 2009.