"Živý oheň" doktora Henninga Scheunemanna

Hned první z jeho asi sedmi spisů nás uvede do problematiky: "Paracelsia Henninga Scheunemanna ... o nakažlivé merkuriální chorobě, kterouž morem obecným nazývají". Šlo o neblaze proslulou nemoc, jejíž jedna z epidemií postihla některé části Německa. Doplňme, že ani on s jejím léčením neuspěl, ale jeho názory jsou zajímavým obrazem doby.

Podle Scheunemanna pracuje lidské tělo v souladu se sedmi chemickými procesy, totiž spalováním, sublimací, rozpouštěním, putrefakcí, destilací, srážením a tyngováním. Ty všechny znali alchymisté. Putrefakce znamenala hnití, rozklad, a opravdu se někdy látky nechávaly nějak reagovat za mírně zvýšené teploty. Organické přitom často skutečně shnily. Tyngování, z latinského tingere, barvit, označovalo ve skutečnosti v alchymii transmutaci, kdy obecný kov měnil barvu ve zlatou.

Scheunemann tedy hleděl na lidské tělo do jisté míry jako na alchymické laboratorium. Tím to ale nekončilo. Tři paracelsovské principy, merkurius, sulfur a sal, podle něj poskytovaly cosi jako šablonu nebo formu pro vše existující, od živých tvorů po nebeská tělesa. Další úvahou dospěl tento učenec k závěru, že modifikací těchto principů vzniká deset různých druhů hmoty, čtyři merkuriální, tři sulfurické a tři salinní. Každý druh pojmenoval, ovšem podstatnější je to, že různými kombinacemi těchto deseti druhů vznikají prý nejen všechny projevy živé hmoty, ale také všechny nemoci. Nutno přiznat, že tyto názory byly i v oné době mírně řečeno neobvyklé. Scheunemann by zůstal neznámý, kdyby jeho úvahy neshrnul vlivný německý lékař Daniel Sennert (1572 - 1637) a sbírka návodů bamberského kolegy vyšla díky tomu ještě v 18. století. Některých ze Scheunemannových myšlenek se chopili další příznivci paracelsovkého učení.

Scheunemann se dál ptal: "Co je to tedy zrod a zánik?" Odpověď je pro nás trochu nesrozumitelná: "Je to proud semen, která, když plynou, narůstají, a když plynou zpět, zmenšují se ... neboť smrtelné tělo není životem, ale je to pouhé sídlo, v němž plane dlouhý život nebes. [Je to] živý oheň přírody, věčný balzám, světlo a božská vůle přírody, nespalitelný sulfur." Na rozdíl od nás tomu Scheunemannovi současníci rozuměli. Podle Scheunemanna byla v každé živé bytosti tak říkajíc zapálena část nebes a dokud hořela, život pokračoval. Ovšem protože se tohoto procesu účastnily také tři paracelsovské principy, které měly být podle názoru paracelsiánů ovlivnitelné chemicky, platilo to i pro život. Tím se ocitáme u Scheunemannovy myšlenky, totiž u organizmu jako alchymického laboratoria: chemické změny tří principů se měly navenek projevovat nemocemi.

Logo|foto:Český rozhlas

Scheunemann vycházel přímo z Paracelsa (1493/94 - 1541), jenž soudil, že mor, podobně jako jiné pandemické choroby, pochází z "arsenikálního vzduchu" nebo "ducha" (spiritus arsenicalis). Dnes nevíme, co to mělo být. Prý produkt "pokažení tří principů", především merkuria. Podle Paracelsa nastává toto pokažení z vůle Boží jako trest za hříchy. Na morové epidemie se tak běžně pohlíželo. Scheunemann však pravil, že to jsou nebeské síly, které "vládnou celému ústrojí světa", a tyto síly vytvořily hvězdný, astrální jed, jenž poškodil zemskou materii. Když se tak stalo, napsal tento lékař, "světelný blesk moru" byl vpraven do lidského světa. "V různých hvězdách jsou různé síly, které jemnými prostředky mění, kazí a znečišťují naše tělo." Proto je k úspěšnému léčení nezbytné věnovat pozornost "nebeskému dělníkovi" v lidském těle, neboť hvězdné vlivy směřují, prší na něj.

Scheunemann přesto používal k léčení preparáty pohříchu pozemské. Především to byly prášky, o nichž ujišťoval, že jsou prostředkem proti moru. Kráčeje ve stopách Paracelsových, jenž tvrdil, že mor pochází z hvězd, prohlásil Scheunemann své prášky za "astrální lékařství" působící duchovně tak, že vypuzuje chorobu z těla během čtyřhodinového procesu celkového očištění spočívajícího ve zvracení, průjmu, močení, pocení a též krvácení, tedy pouštění žilou. Německý učenec Andreas Libavius (kolem 1550 - 1616), zapřisáhlým odpůrce Paracelsa, pokládal téměř za své životní poslání povinnost vymést "paracelsovský hnůj". V jednom ze svých traktátů, tentokrát proti Scheunemannovi, se Libavius táže: "Je to astrální, když se stibium zredukuje spálením na prach?" Tento kritik totiž zkoumal uvedené preparáty. Stibium bylo označení sulfidu antimonitého, který spálením, vyžíháním, přejde na svůj oxid. Preparáty na bázi antimonu mají vesměs drastický dávivý a projímavý účinek.

Můžeme uzavřít větou z Libaviova traktátu, kde se autor vyjádřil i k Scheunemannovu doporučení, že součástí právě naznačené léčby moru je také spánek v jejím průběhu: "Kdo by mohl spát během čtyř hodin, v nichž se musí vyzvracet, vyprázdnit, vymočit, vypotit a nechat si pustit žilou; jedině snad, jestliže je světlo ztraceno ve věčném spánku."

O alchymistech - lékařích jsme hovořili v historickém magazínu Zrcadlo, který měl premiéru 22.5.2009.