Kurátorská překvapení ve Veletržním paláci
Počátkem dubna doznala Sbírka moderního a současného umění Národní galerie ve Veletržním paláci zásadních instalačních změn, týkajících se expozic českého umění v rozmezí let 1890 až 1930. V důsledku hospodářské krize bylo nutno redukovat počet krátkodobých výstavních projektů, a tak byly galerijní prostory využity k trvalým expozicím zahrnujícím velké kolekce děl našich významných tvůrců. Vedlejším důsledkem této proměny je však i fakt, že se na půdě Národní galerie - jakkoli tato instituce ze své podstaty není povinována suplovat roli pražské "kunsthalle" - v dohledné době sotva dočkáme velké výstavy umění vskutku světového.
Ve třetím patře paláce tedy nyní nalezneme vrcholná malířská a sochařská díla českého kubismu, čtvrté patro pak patří umění závěru 19. století a počátku století dvacátého, konkrétněji takovému, které bezprostředně předjímá vznik moderny. Dominantu tvoří rozsáhlá expozice děl Františka Kupky, v podstatě stálá výstava toho nejlepšího, co tento ve světovém měřítku nejoceňovanější český malíř vytvořil. Je to ostatně právě Národní galerie, která vlastní největší a nejcennější sbírku Kupkových děl vůbec. Jako druhý vrchol instalace možno chápat kolekci sociálního umění, poukazující na výrazovou sílu (a to především v plastice) této dosud opomíjené oblasti českého umění.
Do ochozu pátého patra je situována expozice současné české a slovenské plastiky, v mezaninu pak našla své místo současná malba.
Hlavní expozice jsou dle jejich kurátorů Milana Knížáka a Tomáše Vlčka koncipovány jako pokus o obnovení hrdosti, vzešlé z národní tradice. Chápou je jako zlomové, nabízející zcela nový pohled na české umění přelomu století, poukazují na kvalitu a velkorysost a poté i odvahu a progresivitu české malby.
Diváka zajisté překvapí jistý interpretační výstřelek, a to začlenění exponátů Vojenského historického ústavu - zbraní z období první světové války - mezi umělecká díla. Kurátoři však míní, že jde o neoddělitelnou složku dobového výtvarného milieu: výrobky českého zbrojního průmyslu se tehdy staly specifickým výrazem modernosti, "racionálního, totálního, absolutně funkčního, ale zároveň i krásného designu". Zkusme sami posoudit, nakolik je pojetí této "významově otevřené" instalace tradiční, či naopak novátorské a provokující.
