Filmový festival v Cannes má další ročník za sebou
Filmoví fanoušci si odškrtli další ročník slavného festivalu ve francouzském Cannes. Největší pozornost letos vzbudil snímek Quentina Tarantina Hanebný pancharti. Bulvár si během festivalových dnů smlsával na spekulacích, jestli se Angelina Jolie a Brad Pitt skutečně rozvedou. I když v hlavní soutěži nebyl žádný český film, Česká republika zanechala na festivalu v Cannes výraznou stopu.
Quentin Tarantino tančí na červeném koberci a pak se se svým týmem vydá po schodech vzhůru. Jeho pocity bych přirovnal k pocitům studenta, který je vyvolán, jde k tabuli a ví, že se učil. Tarantino je naprosto uvolněný. Ví, že udělal dobrý film. Ostatně ti, co ho viděli, to potvrzují.
"Myslím, že se film opravdu líbil, je vtipný, ale určitě to není komedie," uvedla návštěvnice festivalu. "Výběr herců je pozoruhodný, navíc logický, Němci hrají Němce, Francouzi Francouze a Američané mluví anglicky," chválil film další návštěvník.
Samozřejmě, Hanebný pancharti našli i své kritiky, jako Dr. Evu Zaoralovou: "No, já to za skvělý film rozhodně nepovažuji, protože jednak jsem z Tarantinových filmů hodnotila daleko výše třeba Reservoir dogs nebo Pulp Fiction. Tam ta ironie je tak zřejmá, že to člověkem vlastně neotřese."
Ale zpět na červený koberec. Středeční večer byl v tomto směru vrcholem festivalu a s bandou kolem Tarantina se po něm prošla i Zuzana Špidlová, soutěžící s krátkometrážním filmem Bába.
"Vím jen, že mě strašně bolely nohy, protože jsem měla vysoké boty na podpatku a už jsem si jen říkala, že doufám, že to brzy přejdu. A bylo to legrační, protože oni nás tam vyslali a v půlce koberce nás zadrželi a řekli, že máme jít zase zpátky. Byla jsem strašně natěšená na to, že už to máme za sebou, a pak jsme si to museli zopakovat ještě jednou," svěřila se.
Cannes je hlavně velkou společenskou událostí, můžete tu potkat kohokoliv. To takhle jednoho dne spěchám do Bunkru, tedy festivalového paláce, a najednou vidím Alchymistu. Přímo proti mě si to šine Paulo Coelho. Jako nějaký zuřivý reportér k němu přiskočím a trochu tendenčně se ho zeptám, zda-li má podle něj Cannes nějakou zvláštní esoterii, zda-li je to místo, kde se sní. Jistě víte, že právě sem situoval Coelho děj své poslední knížky.
"Není to festival jen pro ty, kdo sní, protože snílci jsme přece my všichni. Je to festival, kde na konci každého dne přemýšlíme o tom, kde jsou ty opravdové hodnoty. Já ve své knížce Vítěz je sám nabízím pohled do zákulisí a nechávám na čtenáři, aby ty opravdové hodnoty posoudil sám," odpověděl.
Tolik Paulo Coelho. A koho bych ještě přihodil? A co třeba Jacques Renoir? Pravnuk slavného malíře. "Jezdím do Cannes od roku 1962, kdy jsem začal v Paříži studovat na filmové škole, a protože mám to štěstí, že bydlím vlastně za rohem, jsem tady tak často, jak mi to jen vyjde."
A teď rozluštění tajenky. Kde jsme v Cannes zanechali jasnou stopu? Vrátím se k výbornému filmu Kena Loache Čekání na Erica s Ericem Cantonou v hlavní roli. Snímek se divákům líbil. "Můj dojem z filmu je naprosto vynikající. Myslím, že Ken Loach udělal ze smutných momentů se sociální tematikou hezkou inteligentní komedii," řekla například jeden z nich.
Pro milovníky fotbalu je tam úžasně silný moment. Ve chvíli, kdy Cantona tahá z bryndy nešťastného pošťáka, ho vidíme, jak se v dresu Manchesteru United probíjí k soupeřově bráně a naprosto fantastickým obloučkem překoná brankáře. Pak se postaví a jako král se rozhlíží kolem sebe. Je to, jako kdyby to domluvil sám Coelho a Cantona jako by dojatému pošťákovi říkal: "I ty si můžeš splnit svůj sen."
A přesně v tu chvíli, v té emociálně vyhrocené situaci, kdy si celé kino utírá slzy, přibíhá ke Cantonovi jeho spoluhráč, kterého vidíme zezadu. Můžeme tedy krásně přečíst jmenovku na jeho dresu - Poborsky.
