Sídliště jako svět sám pro sebe
Činoherní studio v Ústí nad Labem uvádí v české premiéře hru Separatisté mladého německého dramatika Thomase Freyera. Nepříliš rozsáhlý text v sobě ukrývá obraz střetu dvou dějinných epoch, které leckomu mohou cosi připomínat. Do východního Německa to od nás vždycky bylo coby kamenem dohodil...
...a jak později zjistíme, jsou zde i shody historické, dějinné, shody prožitků a vzpomínek, které si už nikdy neodmažete. Thomasi Freyerovi, ještě ne 30letému dramatikovi, se v jedné z jeho prvních uváděných her podařilo především mistrně vystihnout atmosféru života v panelákové scenérii. Slouží mu k tomu jazyk, místy až básnický, a slouží mu k tomu jistě i životní zkušenost, která mluví za celou jednu generaci. Shodou okolností autor článku považuje sám sebe také za "panelákovou generaci", a proto se nediví, že má někdo chuť se s tímto "traumatem" vypořádat. Smyčky tramvají, rozsvěcení a zhasínání oken jako v nějakém animovaném filmu, přecpaná parkoviště, prádelní tyče, dobývání školních hřišť, tisíce sousedů, o kterých nic nevíte, anebo víte málo...
Freyerův německý kontext je ovšem od českého prostředí odlišný. V bývalém východním Německu již od roku 2002 probíhá vládní program na bourání paneláků, jež byly po sjednocení obou částí Německa houfně opouštěny - má se tak zvýšit atraktivita tamních měst. Představte si, že někde prožijete celé dětství, nedej bože půlku života, a najednou se všechen ten život někam vytratí, odejde jinam... "Už jsme si ani nedokázali představit, že tady ještě žijí lidé," říkají také Freyerovi hrdinové - neschopně militantní skupinka, která se rozhodne sídliště neopustit, zřídit samosprávu a bojovat za každou cenu, dokud se zase při snování idealistických plánů a oslavných pitkách navzájem znovu nepouráží a nepohádá.
Podtitul představení zní: Umakartová freska. A u fresky vlastně i zůstane. Freyerův příběh totiž není žádným hlubokým dramatem, je spíše sondou, náčrtem situace, ve které jde mnohem více o atmosféru. Kdyby autorský tým nedotvořil kontext domácího prostředí, mimo jiné sólovými kousky z 80. let (minimálně hlas Ireny Kristekové stojí za to) a herci vám popořadě nezapěli to nejhorší, co v inkriminované době u nás vzniklo a dodnes se točí v radiích - od Petry Janů, přes Honzu Nedvěda až k Michalu Davidovi - byla by hra jen o kousek delší než 30 minut. Tajemná postava punkerky Rike (Tereza Hofová), která se nejprve zjevuje jen skrze živé videovstupy přímo ze střechy paneláku a jako by nezúčastněně sleduje dění pod sebou, na samém konci prolétne příběhem jako kamikadze a ve finále i předním sklem auta, v němž sídliště opouští. Možná trochu náhle, jako by autor úplně nevěděl jak svojí črtu uzavřít.
Přesto hostující režisér Thomas Zielinski vytvořil s kmenovými herci "Činoheráku" a též s hostujícím Romanem Zachem fungující a vtipem oslazenou inscenaci s velmi jednoduchou výpravou. Separatisté zasáhnou minimálně každého, kdo strávil kus života na sídlišti.
