Proč mají Židé dva svátky zasvěcené Tóře
Konec minulého měsíce přinesl dle židovského kalendáře Svátek týdnů, Šavuot. Věřícím především připomíná darování Tóry, Pěti knih Mojžíšových, na hoře Sinaj. Příběhy a naučení, které Tóra přináší, stejně jako svátky samy daly vzniknout bohaté rabínské literatuře. Nepředstavujme si však, že tyto knihy obsahují jen suché komentáře či nezáživné disputace. Židé měli vždy rádi vyprávění a podobenství.
Slavný učenec 18. století, Magid z Dubna, jedním takovým podobenstvím odpověděl i na otázku, proč mají Židé dva svátky zasvěcené Tóře: na prahu léta Svátek týdnů Šavuot a na podzim svátek Simchat Tora neboli svátek Radosti z Tóry. Nebylo by lepší spojit oba svátky v jeden jediný? Poslechněme si nyní, co k tomu Magid z Dubna řekl.
Žili kdysi král s královnou, kteří neměli děti. V nouzi se obrátili k mudrcovi, aby jim svou modlitbou vyprosil potomka. Mudrc souhlasil s jedinou podmínkou: Narodí-li se dcera, nesmí ji žádný muž spatřit dříve, než se vdá. Jinak dívka zemře.
Král a královna dali mudrci své slovo a po čase se jim narodila dcera. Rodiče ji ukryli na vzdálený ostrov. Obklopili ji samými ženami a dali ji vychovat k vybraným královským způsobům. Když dívka dospěla, král a královna pro ni hledali ženicha. Na mudrcovu podmínku však nezapomněli, a všude proto rozhlásili, že ženich smí na jejich dceru pohlédnout teprve po svatebním obřadu. V okolních zemích žilo mnoho vznešených mládenců, kteří toužili po svatbě, ale žádný nechtěl na podivnou podmínku přistoupit. Proč by svou vyvolenou směli spatřit až když budou oddáni? ptali se. Kdo by kupoval zajíce v pytli?
Nakonec se však přece jen našel jeden šlechtic, který řekl: Je-li dcera stejně výjimečná jako její rodiče, rád si ji vezmu, i když ji předem nespatřím. Na svatbě se každý radoval, ale prince přece jen trápila úzkost: Jaká nevěsta bude? A i když později spatřil její krásu, obavy ho neopustily: Co když krása klame? Nezastírá snad něco ošklivého, co se skrývá v ženině nitru?
Čím déle však princ s nevěstou žil, tím více ji obdivoval a miloval. Po několika měsících se styděl za své dřívější obavy a mrzelo ho, že si svou nedůvěrou pokazil svatební den. Poprosil tedy krále, aby na počest manželů uspořádal novou slavnost, a tentokrát už princovu radost nic nekalilo.
Magid z Dubna, který příběh vyprávěl, vysvětloval i smysl tohoto podobenství. Když Bůh nabízel národům svou Tóru, své Učení, každý chtěl vědět, co je v něm napsáno. Židé se však zavázali plnit ustanovení Tóry ještě dříve, než jim porozuměli. Přijali Tóru a na paměť této události slaví Svátek týdnů, Šavuot. Jejich víra však přitom ještě nebyla úplná. Rozum sice někdy ví, ale srdce nevěří. Když však Židé začali s Tórou žít, těšili se z Božího slova tak jako později král Šalomoun, který o Boží knize řekl: "Všechny její cesty jsou příjemné a její stezky mír." Teprve když Židé Tóru poznali, mohli se z ní skutečně radovat, jako to dělají při svátku Simchat Tora. Proto také mají oba svátky Tóry svůj vlastní smysl: Jiný Šavuot a jiný Simchat Tora.
Magid z Dubna končil své naučení slovy: Láska a porozumění nestojí na počátku vztahu, ale teprve se vztahem utvářejí. Rozvíjejí se s poznáním, zkušeností a vzájemným sdílením. Láska a porozumění nepředstavují základ, ale cíl, jehož se snažíme dosáhnout. Platí to pro vztahy mezi lidmi i pro náš vztah k Bohu. K Hospodinu musíme nejprve sami učinit první krok. Na nás je, abychom poznávali, usilovali o porozumění, jednali. A z tohoto základu pak jako z drahocenného semene vyrůstá celý strom. Strom, který nese stále nové plody lásky a porozumění.
