Rychlý jako motýl
Milena Lukavská si povídala s Petrem Kalačem o zajímavostech ze světa motýlů. Řeč byla o migraci motýlů, o vysokých rychlostech, které mnohé motýlí druhy umějí vyvinout, a také jsme se ponořili do historie a zjistili, že migrace početných motýlích populací nebyla ani v minulosti neznámým jevem.
Mohli bychom si říct něco o historicky zaznamenaných migracích motýlů. Víme, že první zmínky o tazích motýlů jsou z Evropy doloženy již ze 16. století. Například milionový tah bělásků je popisován ve Francii už z roku 1508. Z našeho území se dochoval informační leták z roku 1594, ve kterém se můžeme dočíst "o divném zázraku božském, kdy velký houf bílejch motejlů téměř slunce zastínil jako nějaká mrákota, a ti pak motejlové kdekoliv usedli, buď trávu neb zelené stromoví pohubili a jako kobylky obežraly". To je velmi zajímavá věc, protože se dřív myslelo, že tu spoušť, kterou způsobují housenky, mají na svědomí samotní motýli. Protože lidi pozorovali mrak bělásků, který se snesl na nějaké území, a to pak bylo zpustošeno. Nepozorovali přírodu tak detailně, aby si spojili, že motýli jen na území sednou, nakladou vajíčka a odletí nebo uhynou, a to ostatní je dílo vylíhlých housenek. Podrobné zkoumání přírody začalo až v 18. století.
Babočka bodlákováje jeden z našich tažných motýlů, ale posluchači asi budou víc znát třeba toho běláska zelného, který škodí na zahrádkách, i když dnes už ne v takové míře. Vyprávěla mi jedna paní doktorka z Národního muzea, že ještě v 50. letech vídala v Praze na Letné zelináře, kteří odháněli roje bělásků ze zelí, které prodávali ve stáncích. Tehdy bylo těchto motýlů opravdu hodně.
Dalším tažným motýlem je babočka admirál, ten je také dobře známý. Stejně tak lišajové - lišaj oleandrový nebo lišaj smrtihlav. Táhnou k nám ze severní Afriky, musejí překonat Středozemní moře i Alpy, u nás nakladou vajíčka - jejich housenky se vyvíjejí na bramborách. Jen pro zajímavost, lišaj smrtihlav, známý kresbou lebky na hrudi, je motýl, který jako jeden z mála umí vydávat zvuky. Když ho uchopíte do ruky, začne pískat jako myš. Má totiž vzduchové vaky a v případě ohrožení z nich vypouští vzduch přes membránu, čím vzniká ten pískavý zvuk. Když ho totiž chytne predátor, lišaj zapiští, takže lovec se velmi často lekne, pustí ho a lišaj má čas uletět.
Ale vraťme se k migraci motýlů - je velmi rychlá. Například babočka bodláková, pokud má vítr v zádech, migruje rychlostí až 56 km/hod. Takže motýl, heliofilní hmyz (tedy vázaný na světlo), na jaře, kdy máme zhruba 12 hodin světla, může urazit asi 500 km za den. Vzdálenost od moře k nám by tedy mohl zvládnou za týden. To je ovšem jen teorie, samozřejmě dělá zastávky - musí se najíst nektaru, musí si odpočinout, ráno se musí zahřát. Motýl funguje v podstatě jako solární kolektor. Když je zima a málo světla, prokřehne a nemůže se moc pohybovat. Ráno rozevře křídla, vystaví je slunečnímu svitu a nechá rozproudit v křídlech mízu, teprve potom je schopen letu. Ale i tak, při dobrém větru je schopen 200-300 km denně urazit. Lišajové jsou dokonce schopni letět 50kilometrovou rychlostí i bez větru. Jsou to výborní letci, mají robustní těla a jsou velice silní, na rozdíl od subtilních baboček.
