Pakřižák smrkový - evropský pavouk roku 2009
Stejně jako ornitologové volí ptáka roku, tak i arachnologové se rozhodli každý rok zvolit svého favorita. Této ankety se zúčastňují kolegové téměř ze všech zemí Evropské unie. Vybíráme proto ze seznamu druhů, které se ve všech těchto státech vyskytují.
Zatímco na území naší republiky byla zaznamenána bezmála tisícovka druhů pavouků, těch společných je pouze 99. Tentokrát odevzdalo nejvíce evropských arachnologů svůj hlas pakřižákovi smrkovému (Hyptiotes paradoxus), který se tak stal pavoukem roku 2009. Už latinské druhové jméno tohoto pavouka - přeložitelné do češtiny jako "podivný" - ponouká dozvědět se o něm něco víc.
Aniž bychom o tom věděli, nejčastěji se s křižákem smrkovým setkáváme při pátrání po plodnicích hub v hustých smrkových nebo borových houštinách, kdy se nám jeho pavučiny nezřídka přilepí na obličej. Zdvihněme na chvíli hlavu od hub a pojďme se za majiteli těchto sítí podívat. Nejsnáze síť pakřižáka vypátráme, když za slunečného počasí odráží paprsky, nejlépe když je po dešti nebo ranní rose vyzdobena kapičkami vody. Většinou přemosťuje uschlé okolo 20 cm vzdálené větvičky u kmene. Ale u dospělých samic může překlenovat i více než dvoumetrovou vzdálenost. Její architektura je mezi našimi pavouky naprosto nezaměnitelná. Je trojúhelníkového tvaru, tvořená čtyřmi rozbíhavými paprsky hustě pospojovanými příčnými vlákny (Obr. 1). Vypadá tedy jako tři segmenty vyříznuté z klasické sítě křižáků - jako když vyřízneme trojúhelníček z pizzy. Na jedné straně je síť upnutá krajními radiálními vlákny daleko za sítí, na druhé signálním vláknem, na kterém hlavou dolů sedí pakřižák. Snad pro tuto polohu dostal rodové jméno Hyptiotes, které v latině znamená "ležící na zádech", nebo také "odpočívající", což o málo aktivním pakřižákovi platí také bezezbytku. Pozornější pohled odhalí, že vlákno je v místě pakřižáka rozpojeno, před sebou ho drží předníma nohama, vlákno za ním je napojeno na snovací bradavky na konci jeho zadečku (Obr. 2). Tvoří tak organickou součást signálního vlákna. Pavouk je 3-6 mm dlouhý, zavalitý, s relativně krátkýma nohama. Jeho tělo má různé odstíny hnědé barvy, je pokryté hnědými, béžovými až bílými chlupy. Část chlupů, především těch světlých, je na konci peříčkovitě zpeřených. Zadeček je hranatý, jeho přední část částečně překrývá hlavohruď. Především u dospělých samic je zadeček na hřbetě značně vyhrbený, takže při pohledu ze strany má trojúhelníkovitý tvar. V přirozeném prostředí tento tvar a zbarvení pakřižáka dokonale maskuje: když sedí se skrčenýma nohama na uschlé smrkové větvičce, vytváří hnědé zbarvení a vyhrbený zadeček dokonalou iluzi pupenu.
Když do sítě pakřižáka spadne nějaký hmyz, pavouk prodlouží vlákno vycházející z jeho snovacích bradavek a tím celá síť ochabne. Kořist je tak obalena vlákny, což mu usnadní se jí zmocnit. Než začne hodovat, sní pavučinu, kterou předtím kořist zabalil. Stejně jako jiní pavouci má i pakřižák mimotělní trávení: nejprve do kořisti vpustí trávicí enzymy a poté zkapalněné tkáně vysaje.
Kvůli některým unikátním znakům byla pro pakřižáky vytvořena čeleď pakřižákovití (Uloboridae). Mezi pavouky jsou ojedinělí především tím, že nejsou vůbec jedovatí. Během evoluce u nich totiž došlo k redukci jedové žlázy včetně jejího vývodu u špičky chelicer (pavoučích kusadel), stejně tak, jako u pakřižáka smrkového došlo k redukci kruhové sítě na pouhý její výřez. Dále se pakřižáci vyznačují silně vyvinutými vzdušnicemi, které vedou kyslík i do hlavohrudi.
Dalším neobvyklým znakem, který pakřižáci sdílí jen asi s 50 dalšími druhy evropských pavouků, je produkce tzv. kribelového vlášení. Kvůli vysvětlení, o co se jedná se nejprve podívejme na morfologii pavoučích snovacích bradavek. Z evolučního hlediska to jsou vysoce modifikované redukované končetiny na zadečku. Původně jich byly čtyři páry, ale u většiny dnešních pavouků jsou zachované jen tři. Na snovacích bradavkách jsou duté trubičky zvané spigoty, do nichž ústí snovací žlázy, které jsou z převážné části uvnitř zadečku pavouka. Syntetizují tekutinu bílkovinné povahy, která při vypuzování ze spigotů na vzduchu tuhne na nejpevnější a nejpružnější vlákno na světě. Pavouk ho používá nejen na stavku sítí, ale obaluje jím vajíčka do podoby kokonu, používá ho jako balón při šíření větrem, pomocí něho slaňuje a komunikuje s jinými příslušníky svého druhu, samci pomocí něho přenášejí sperma z primárního pohlavního otvoru do kopulačních orgánů nebo před sexem svazují potenciálně agresivní samice. Někteří pavouci včetně pakřižáků mají před snovacími bradavkami ještě jakousi destičku s tisíci drobných spigotů zvanou kribelum. Tento orgán je zřejmě homologický se 4. párem snovacích bradavek, přítomných v typické podobě jen u nejprimitivnějších pavouků sklípkošů. Pro vyčesávání tisíců jemných vlákének produkovaných kribelem mají tito pavouci na prvním chodidlovém článku (metatarzu) posledního páru nohou ostrou hranu s tzv. kalamistrem, speciální řadou pevných chlupů připomínající hřeben. Vyčesané chomáčky pavouk umísťuje místo lepu na příčná vlákna své sítě. Díky jemnosti vláken jsou 4× přilnavější než lepivá vlákna pravých křižáků a navíc nevysychají a tak se na rozdíl od lepu křižáků nemusejí neustále obnovovat.
S dospělci pakřižáka smrkového se lze setkat od července do října, především však v srpnu. Samci si již nevytvářejí sítě na lov kořisti a tak u nich došlo k redukci kribela a kalamistra. Jsou nápadní obrovskými kopulačními orgány stejně velkými jako jejich hlavohruď (Obr. 4). Samci pavouků nemají penis, který by tekuté sperma přenášel přímo z jejich primárních pohlavních orgánů do genitálií samice, nýbrž musejí sperma před samotnou kopulací přečerpat do druhotných kopulačních orgánů na chodidlových článcích končetin mezi ústními orgány a 1. párem nohou zvaných makadla. Pakřižáků je dosud známo 266 druhů, většina jejich druhové diverzity je však soustředěna do tropických oblastí.
Pakřižák smrkový se vyskytuje téměř v celé palearktické oblasti, od západní Evropy po východní Asii. V České republice je poměrně hojný a to především v nižších polohách. Vedle pakřižáka smrkového se v České republice vyskytují ještě dva další zástupci čeledi pakřižákovitých, pakřižák Walckenaerův (Uloborus walckenaerius Latreille, 1806) a pakřižák chluponohý (Uloborus plumipes Lucas, 1846). Pakřižák Walckenaerův se vyskytuje velice vzácně na xerotermních stanovištích pouze na jižní Moravě, pakřižák chluponohý se v posledních letech s rostlinami šíří do interiérů vyhřívaných budov. Na rozdíl od pakřižáka smrkového vytvářejí normální kruhové sítě a mají protaženější bílošedě zbarvené tělo.
Pakřižák smrkový je nezaměnitelný druh a tak by s mapováním jeho rozšíření v České republice mohli pomoci i čtenáři Živy. Nálezy je potřeba dokladovat exemplářem konzervovaným v lihu nebo fotografií. Informace o nálezech posílejte na emailovou adresu rezac@vurv.cz.
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
