Rok v dopisech II
Druhým půlrokem - listy datované od prvního července do posledního prosince - se uzavírá knižní vydání projektu Rok v dopisech, který byl během roku 2006 vysílán rozhlasovou stanicí Vltava, a jehož první část vyšla předloni, a jak je možné číst v úvodu editorky Bronislavy Janečkové, v současnosti je rozebrán.
Také druhý svazek je naplněn dopisy - letními, podzimními a zimními. Je možné se pěkně po pořádku vnořit a číst: 1. července 1927, kdy Josef Suk psal Hugo Boettingerovi - a není to žádné pozvání "na prázdniny". Hudební skladatel a zeť Antonína Dvořáka si stěžuje příteli na nepřízeň kritiků vůči opěře Čert a Káča, kterou složil jeho tchán a jež měla v té době premiéru v Národním divadle. Protivné jest ovšem jednostranné uznávání a je ovšem možno i docela dobré vyslovit slušně určité pochyby o dílech velikých lidí. ... Ale proč je s takovou divokou radostí zdůrazňovat zde a proč nevyskytne se již dnes ani jeden hlas, který by bez patolízalství nepromluvil například o díle Fibichově? První dopis svazku je zřejmým důkazem, že některé problémy se "nepřežívají". Což, nalistuje-li čtenář poslední list zařazený v knize, si potvrdí, neboť v něm v závěrečný den roku 1881 píše Vilém Dušan Lambl (přítel sester Rottových i Boženy Němcové) svému bratrovi z Varšavy o tamních náboženských nepokojích: A kdykoliv se strhla v Rusku protižidovská demonstrace, patrioti hlásali, že to jsou Poláci, kteří způsobují všechny ty nepořádky. To je asi tak, jako když ve Vídni mají špatné počasí, to proklínají Čechy, anebo přihodí-li se nějaké neštěstí anebo jenom hospodský kravál, tak novináři nadávají ministru. Takové obraty slouží pouze za důkaz, že té zaslepené záště, která ovládá antisemitského ducha, který je v Rumónii, tak dobře znám v Berlíně, v Rusku tak jako v Uhrách. To by se mělo jinak prozkoumati.
Jestliže z rozsahu mezi prvním a posledním dopisem svazku vyplývá, že jistá zauzlení trvají, nesouzvuky dosud nebyly vyladěny a v nějaké podobě se bolestně dotýkají dneška, a to ve stejné intenzitě, v jaké se týkaly "minula", je třeba zalistovat obsahem "dopisní knihy" a pokusit se najít jiný klíč, třeba povzbudivější začátek a konec. Třeba oslovení na počátcích dopisů? Několik anonymních pro příklad: Má drahá..., Předrahý příteli..., Vysoce urozený hrabě, můj nejmilejší pane, pane Heřmánku!, Milostivá i Velectěná paní..., Slovutná městská rado!, Vašnosti!, Milá matko..., ale také kdesi MMPO (tak psal T. G. Masaryk paní Oldřišce Sedlmayerové oslovení, v rozvinutí zkratky znamenající Moje milá paní Oldro). A z konkrétních alespoň pár nejkouzelnějších oslovení: Můj živote, Bůh Vám žehnej a ochraňuj Vás po tisíc let (Polyxena Lobkovicová 29. srpna 1626 svému manželovi, Zdeňku Vojtěchovi z Lobkovic); Draze rozmile sladke srdce moje (František Černý psal z Omahy, 3. července 1904); Milý páběníku a úředně vedený anti-antialkoholiku Hrubíne (to zas rozšafně 30. července 1950 Václav Černý napsal Františku Hrubínovi); a přímo do symbolistního toku se v psaní ze 17. října 1916 noří Otakar Březina směrem k Františku Bílkovi: Milý mistře, jdu osamělý jako vy. Bloudí někteří mým dílem jako podél řeky, zaujati rytmickým tepotem vln, ale k místům, odkud prýští, a k jejímu ústí, kde se vlévá do věčného moře, nedocházejí. Snad není možno sděliti se v těchto věcech pouhými slovy... Druhý svazek Dopisů doplňuje roční cyklus. Jeho zásadním kladem a lákadlem však je šance k pochůzkám - historií i kousky lidských osudů. Může to být poznávací pouť i hra. Vždy však cenné čtení.
Bronislava Janečková, Rok v dopisech II, Radioservis ve spolupráci s Českým rozhlasem, Praha 2009, str. 360.
