Odpady, ze kterých může být i bomba

Tento odpad po těžbě uranové rudy či po jejím zpracování je dědictvím sovětské éry. Tehdy se ovšem o takové nebezpečné látky starala centrální vláda. S rozpadem Sovětského svazu přešla tato tíživá a nákladná povinnost na nástupnické státy - a ty přirozeně hledají, kdo by jim jejich břímě ulehčil. Ukázalo se to zkraje týdne na konferenci středoasijské čtyřky v Ženevě. Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a Uzbekistán se tam sice dohodly, že uranový odpad zabezpečí, ale zároveň vyzvaly k zvýšení zahraniční pomoci. Zabezpečení úložišť bude totiž jen prvním krokem, následovat musí druhý, náročnější a dražší krok - likvidace odpadu. Přičemž pro všechny jmenované země platí, že nemají peněz nazbyt.

Kyrgyzský premiér Igor Čudinov řekl, že kdyby se úložiště nezajistila, dopady na zdraví obyvatelstva a na životní prostředí by mohly být tak nebezpečné, jako při použití jakékoli zbraně.

A navíc, z uranového kalu se ta zbraň dá vyrobit. Netvrdí to ve snaze získat další peníze jen zmíněná středoasijská čtyřka. Zapravdu jí dává i Organizace spojených národů, která ženevskou schůzku středoasijské čtyřky pořádala. Z uranového kalu se dá získat tzv. špinavá radiologická bomba, o niž prokazatelně usilovala Al-Káida a o jejímž možném použití se spekulovalo po 11. září.

Dá se tedy s určitostí předpokládat, že Západ bude Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu a Uzbekistánu v jejich potížích s odpadním uranovým kalem i nadále ochotně pomáhat. Mimochodem, podle agentury Reuters se na tom už nyní podílí také Česká republika - kromě Německa, Norska, Finska a Evropské unie jako celku. Pomoc jde také od Světové banky a americké a japonské vlády. A také z Moskvy, která má na vzniku problémů s nebezpečným uranovým odpadem lví podíl.

Odpadní uranové kaly jsou přirozeně jen jednou z hrozeb, které zůstaly po sovětské éře. O některých se ví více, o jiných méně. V obou případech se Západu vyplácí, když se na likvidaci této zátěže podílí.

Svého času se hojně psalo o tristním stavu bývalého sovětského jaderného arzenálu. V článcích zejména amerických listů strašily děravé ploty jaderných úložišť, nedbalá ostraha a rezavějící obaly atomové munice. Do zabezpečení jaderného arzenálu svého bývalého protivníka - a možná i protivníka budoucího, ale tehdy se po tom nikdo neptal - investovaly hodně peněz Spojené státy, stejně jako do likvidace nadbytečných exsovětských atomových hlavic.

A více než miliardu dolarů daly i na jiný podnik, méně známý, ale srovnatelně důležitý. Jde o likvidaci chemických zbraní nejrůznějších velikostí a míry smrtonosnosti. Některé z nich by podle amerického senátora Richarda Lugara dokázaly zabít 80 tisíc lidí, jiné jsou malé. Celkem dva miliony by jich měly být postupně zlikvidovány ve specializovaném zařízení v sibiřském Ščučje. Výstavbu objektu o rozloze vesnice financovaly z větší části právě Spojené státy.

Senátor Lugar byl koncem května při tom, když se Ščučje slavnostně otevíralo, a ve svém projevu řekl: "Cesta Ruska i Spojených států k míru a prosperitě závisí na tom, jak se vyrovnáme s hrozbami arzenálů pořízených k vybojování třetí světové války. K té naštěstí nikdy nedošlo. Ale dnes musíme zajistit, že tyto zbraně nebudou nikdy použity - a že nepadnou do rukou těch, kteří by nám či někomu jinému chtěli ublížit. A toto zařízení je důkazem, že tam, kde máme základní společné zájmy, dokážeme úzce spolupracovat." K prospěchu obou, chtělo by se k senátorově řeči dodat, a ku prospěchu celého světa. Není zapotřebí velké fantazie, aby si člověk dokázal představit, jak by fanatické nepřátele západní civilizace potěšilo, kdyby se dostali k něčemu z toho, co se ve Ščučje likviduje. Třeba k bojovým plynům VX či sarin. Nebo kdyby se dostali k části postsovětského jaderného arzenálu.

Anebo dokonce k v uvozovkám "pouhým" středoasijským jaderným kalům.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .