Další vědecká revoluce

Zní to dostatečně nesmyslně, přesto se taková vize může velice snadno naplnit. Pokud premiér Fischer nepřistoupí na podmínky Akademie věd, nezastaví reformu výzkumu a vývoje a nepropustí z vládní rady její autory, bude takové řešení prosazovat předseda Akademie Jiří Drahoš. Na první pohled jde o typickou zvůli mocných státních úředníků, kteří pod vlivem temných podnikatelských lobby ničí užitečnou práci výzkumných pracovníků. Jak se nepostavit na stranu Akademie věd. Ovšem situace je složitější, o tom nemůže být pochyb. Svědčí o tom jeden detail. Samotná představa o spiknutí temných sil proti nevinným vědcům má dostatečně silný emotivní podtext, který připomíná, že také vědci sdružení v Akademii věd jsou lobbistickou skupinou, které jde v boji proti Fischerovi v první řadě o to, jak se dostat k penězům ze státního rozpočtu.

Akademická kritika výzkumné reformy je racionální a ukazuje na to, že návrh změn má vskutku zásadní chyby. Nejvíc vědcům vadí systém hodnocení jejich práce, který je opravdu pomýlený. Vzniká totiž databáze, do níž se s určitým počtem bodů ukládá každý vědecký výkon. Několik bodů dostanete za vědecký článek, větší počet bodů za vědecký článek ve významném zahraničním časopise, body jsou za knihu, patent, či technologické řešení výrobního problému. Podle celkového bodového hodnocení v databázi budou vědci dostávat peníze na provoz svých ústavů.

Vzniká samozřejmá námitka: kdo bude hodnotit, že se smí některý z výzkumných výkonů dostat do databáze. Odpovědnost ponese příslušný resort, který má přirozeně zájem, aby právě jeho ústavy dostaly dost peněz. Neexistuje tedy skutečná kontrola vědecké produkce a stát na ni bude přesto dávat peníze. Začnou vznikat zcela zbytečné články a knihy či technologie, protože bude předem jasné, že budou zaplaceny. Reforma také počítá s tím, že se víc státních peněz přesune do podnikového výzkumu. V tom je zřejmě nějaké nedorozumění. V běžné západní demokracii, například ve Spojených státech, platí stát pouze státním výzkumným institucím. Národní ústavy část peněz využijí na vlastní výzkum, část přerozdělí univerzitám. Jen minimum předají soukromým výzkumným ústavům.

Soukromé firmy se účastní výzkumu tím, že samy investují do státního či univerzitního výzkumu. Český model se spíše blíží socialistickým poměrům. Podniky dostávají peníze na výzkum od státu a výzkumné ústavy jim mohou pomáhat.

Vědci se tedy zlobí na Fischera, s čím to na ně přišel. Ovšem Fischer reformu nesepsal. Byla připravena v grémiích výzkumníků pod premiérem Topolánkem a ve sněmovně ji ještě v březnu odhlasovaly všechny politické strany. Nikdo z vědců proti ní tak nahlas neprotestoval, když jí ještě bylo možné relativně snadno zastavit. Také v tom jsou protesty trochu podivné: vědci se jako každá jiná zájmová skupina vrhají na šéfa úřednické vlády, který je pro ně snadnější kořistí.

Vědci si možná včas neuvědomili, že přišla ekonomická krize. Reforma totiž původně navrhovala růst výzkumných výdajů o osm procent ročně. To by znamenalo, že Akademie věd zůstane na svém, univerzity si významně polepší a soukromé podniky si polepší zcela mimořádně.

Fischer udělal jen to, co musel. Škrtá výdaje ve všech resortech a věda má vedle staveb dálnic výsadu, že výdaje v příštím roce zůstanou aspoň na letošní úrovni. Ovšem pro Akademii věd to znamená, že se jí příjmy na provoz sníží během tří let o čtvrtinu, školy zůstanou na svém a pomohou si jen podniky. Jednou větou: masivní protesty akademiků nemíří ani tak proti nedomyšleným reformám, ale jde prostě jen o peníze.

Také Akademie věd má své kritiky, kteří tvrdí, že dokonce i velký třesk způsobený reformou a krizí může nejdůležitější výzkumné instituci v důsledku pomoci. Teprve nedostatek financí může akademiky donutit, aby se probudili a začali pracovat o něco víc efektivně, než dosud. Pokud se vrátíme k americkému vzoru, tam se práce každého ústavu hodnotí každé tři roky a pokud nejsou výsledky, prostě se vymění celé vedení. V německém Ústavu Maxe Plancka zase jednotlivé ústavy fungují jen dočasně. Když splní vládní úkol, mohou být zrušeny. V Česku všechny akademické ústavy zůstávají a jejich vedení se mění jen výjimečně a to ještě hlasováním samotných vědců.

Současné spory jsou tedy důsledkem špatné komunikace politiků, lobbyismu průmyslových firem a také spokojeného spánku Akademie věd.

Nutno upozornit, že Fischerova vláda na tom nemůže nic zásadního změnit. Může zlepšit komunikaci a případně přidat pár set milionů Akademii věd do příštího roku. Zřejmě by ale neměla peníze daňových poplatníků přidávat, pokud se s akademiky nedohodne, jak by si tedy reformu financování vědy představovali. Ani současný stav totiž není bez chyby.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .