A nevolejte před jedenáctou...
"Už ji mám zase jako z praku. Sepultura tu řve na plný kule, dole dělaj bordel popeláři, takže dorazím posledního panáka a jdu se svalit." Přesně před deseti lety dotlouklo v Jirečkově ulici na Praze 7 neklidné srdce Jana Ivana Wünsche, rockera tělem i duší, jednoho z pilířů Jasné páky (zvěčněné bolševickým spiskem Nová vlna se starým obsahem) i následnické rollingstoneovské Hudby Praha, autora Mišíkova evergreenu Špejchar blues a editora Rock & Popu v jeho nejšťastnějším období.
Přestože rokenrolu naplno propadl až po Kristových letech a odešel v necelých dvaapadesáti, stihnul toho Váňa, jak mu říkala maminka, zarytá letenská rusofilka, víc než dost. Pro řadu fanoušků i muzikantských kolegů zůstává legendárním, nejdivočejšími historkami opředeným bohémem, ale také dodnes inspirativní osobností. Také to jistě stálo u kolébky vzpomínkové knihy Bav se s volem o sobotě, kterou v tradičně mimořádně nápadité grafické úpravě Karla Halouna a Jana Čumlivskiho vydalo brněnské nakladatelství Julius Zirkus, spravované překladatelem, publicistou, popularizátorem moderní latinskoamerické prózy a českou nekonformní hudební scénou soustavně oslovovaným Janem Mattušem.
Základem publikace, kterou ve spolupráci s Mattušem a Halounem editorsky posvětil novinář Vojtěch Lindaur, je přetisk rozsáhlého portrétního autointerview, které Wünsch v letech 1997 a 1998 připravil pro prázdninová čísla svého mateřského Rock & Popu. Už tehdy bylo jasné, že nejde o obyčejný rozhovor, natož o samožerský způsob řešení okurkové sezony. Letenský svéráz, v té době již pověstí i zjevem nápadně připomínající svého amerického druha v rebelii Charlese Bukowského, nabídl v textu nejen svůj životní příběh plný jedinečných krizí a katarzí, ale osobitým způsobem nahlédl i do klopotného či klopýtajícího ducha své doby - ať už šlo o častuškovská padesátá, obrozující se šedesátá, ubíjející sedmdesátá či perestrojková osmdesátá léta minulého století. Stále je to neobyčejné čtení, cenné pro svůj dokumentární rozměr, atraktivní vzhledem k Wünschově rockerské otevřenosti, ovšem také hodnověrné - sebezpytností i nadhledem autora.
Všechny zmíněné hodnoty bohužel spíše postrádá druhá část knihy - šestadvacet rozhovorů s hudebníky, kteří v průběhu let prošli Jasnou pákou a Hudbou Praha a z nichž každý byl nějaký čas protagonistou Wünschovy osobní kroniky. Velkou část výpovědí (zjevně pořízených korespondenční formou) s hvězdami záře Davida Kollera, Petra Váši či Michala Ambrože, ale i s méně nápadnými "dělníky" skupin s kultovním puncem poznamenala řevnivost, ublíženectví a vzájemné vyřizování si účtů dané nedávným, zřejmě komerčně motivovaným roztržením slavné značky na dvě navzájem si konkurující polovičky.
I to se rockerům stává: když jde o kšeft, hejnem panáků stvrzená přízeň rychle ztrácí platnost. Nejednoho čtenáře jistě napadne, jak by se s nevraživostí uvnitř kapel, jimž dal šestnáct let života a značnou část svého zdraví, vypořádal chlápek, kvůli kterému ta kupecká hašteření vyšla knižně. "Hlavně mi nevolejte před jedenáctou dopoledne," zněl by možná Wünschův nástin řešení. A pak by se vidělo.
Vojtěch Lindaur, Bav se s volem o sobotě, Jan Ivan Wünsch / Jasná páka & Hudba Praha, nakl. Julius Zirkus, 2009, 256 s.
