Rizika geopolitiky

To je ovšem samozřejmost, z níž nemá cenu dělat vědu. Jenže ti, kdo o geopolitice mluví a píší, usilují o vytvoření dojmu, že politika státu se musí opírat o geopolitické vnímání světa, to znamená,že se musí přizpůsobit geografickým danostem a jednat podle nich. Zcela se přitom zapomíná, že geografické danosti můžeme vnímat různě a různě je i vykládat. Na čem pak záleží? Podle mého názoru na úrovni a podobě národní či státní identity, na tom, co je pro danou identitu nejdůležitější.

Jestliže je to například identita vyspělá a kulturně sebejistá, pak bude vnímat geografické faktory jako sice nepominutelné, ale v podstatě málo důležité. Jestliže naopak bude daná identita otřesená, nejasná, nesebevědomá, pak se bude upínat k určující roli geografických faktorů a začne se věnovat geopolitice. Pak to začne zavánět fatalismem a ústí to do velkých diskuzí, zda je například Rusko evropskou nebo euroasijskou velmocí. Přitom ale je důležité, jak se cítí kulturně a civilizačně.

Zda je pro jeho identitu důležitá evropská minulost Ruska a jeho sounáležitost se Západem a jeho kulturou nebo jeho euroasijská minulost, která začala výboji ruských carů na východ asijského kontinentu, ale kulturně příliš neznamenala. Jestliže pro mnoho Rusů představoval Západ často spíše ohrožení a nebezpečí, jako příklad bychom mohli uvést výboje Napoleonovy nebo Hitlerovy, pak by to nemělo vést jejich pozornost do hlubin asijského kontinentu, protože tam je možná čekají jiná, ale podobně nebezpečná překvapení. S Čínou se nedá ani dohodnout, ani nad ní vyhrát, pouze se postupně nechat zaplést do zdvořilých pavučin tohoto více než miliardového národa. Přesto dnes převažují v ruských diskuzích názory, že Rusko je euroasijskou velmocí a že tento geopolitický faktor je rozhodující. Naštěstí přinesla změna v Bílém domě šanci na opačný vliv ze západu, jenž už nechce zahnat Rusko do izolace a obklíčit ho vojenskými základnami a tím ho de facto dále tlačit na východ, ale nabízí mu možnosti mezinárodní kooperace při řešení hlavních společných problémů. Uvidíme, jak bude tato šance využita, protože pokud ano, pak by to znamenalo oslabení fatálního geopolitického myšlení v Rusku a posílení hodnotových prvků v chování této velmoci.

Druhým příkladem je dnes hodně rozšířený názor, že se musí státy a národy ve střední a východní Evropě Ruska neustále bát, protože jsou ze samé povahy věci, tedy z hlediska svého geopolitického postavení, trvale ohroženy. A když se k tomu připojí známé příklady ruské expanze do Evropy, je pesimistický názor hotovou věcí a už se píše prezidentovi Obamovi, aby nás Spojené státy neopouštěly a chránily i nadále. Na celé této věci je špatné to, že to dále posiluje rusofobii a naprosto neblahé české geopolitické posuzování situace našeho státu. Naše identita je ve vývoji, řekli bychom v přechodu a stále ještě jsme nedospěli ke skutečně silné evropské identitě. Upínání se na Spojené státy dostává už patrně i pro Američany nepříjemnou podobu, protože to není volání tonoucího, které by nemělo být oslyšeno, ale volání pevně zabezpečeného, členstvím v NATO a EU, jenž se domáhá zvýšené pozornosti namísto toho, aby se staral o stabilitu ve střední Evropě. A cílevědomě bránil rozvoji tradičních strašidel jako je rasismus nebo etnický nacionalismus.

Američané už rozhodně nemají chuť hasit požáry jako museli učinit před několika lety na Balkáně. Nedávno publikoval Robert Kaplan, významný americký politický poradce pro mezinárodní otázky, článek The Revenge of Geography, o žádoucím návratu geografie do amerického uvažování o světě. Vzniká dojem, jakoby se americká politika doposud řídila idealismem a nyní by se měla vrátit přímo ke geopolitice, tj. politice, která se řídí podle geografických daností. Kaplan si neuvědomuje, že nové rozdělování světa podle geograficky determinovaných sfér vlivu je návrat zpět do minulých století a může vést jen k novým válkám. V nové politice prezidenta Obamy přece nejde o nové hegemoniální soupeření USA a Ruska, ale novou kooperaci v zájmu řešení globálních problémů jako je terorismus nebo energetická bezpečnost všech států. Snahy řady evropských politiků, včetně některých českých, o znovuoživování geopolitických způsobů vnímání pak jen nahrává kremelským geopolitikům, vyznávajícím euroasijství Ruska. Geografie má prý podle Kaplana jakousi vlastní zákonitosti, které je nutné realisticky sledovat. To ale není pravda přinejmenším v tom smyslu, že i politika, opírající se o určité hodnotové základy jako jsou lidská práva a svobody, má své zákonitosti. A jde o to nalézt správné priority a v jejich rámci nové podoby vyváženosti obou faktorů. Machiavelli ve svém díle Vladař napsal, že politik, aby dosáhl svého cíle. má takticky volit mezi způsoby lidského a přírodního jednání. Pak ovšem při vědomí pokračujícího rozpadu pluralitního italského politického prostoru toto pojetí opustil a v následujícím díle Rozpravy o prvních deseti knihách Tita Livia přešel k názoru, že nejdůležitější je usilovat o vládu zákonů a budovat republikánské instituce.

Vojenská intervence Spojených států a spojenců v Iráku nebo v Afghánistánu měla své chyby a vedla v mnoha ohledech k dalším problémům. Nesmíme však zapomínat, že iráckému lidu poskytla poprvé v historii šanci svobodně si volit své představitele a budovat vlastní demokratické instituce. A Iráčané, přes všechny dosavadní ztráty, to nakonec dokáží a poskytnout celému Blízkému východu ukázku toho, že pokud mohou svobodně jednat, naleznou i řešení problému zdánlivě doposud nemožného mírového soužití šiítů, sunnitů a etnických Kurdů. Ti, co se dívali na irácký problém z geopolitického hlediska a znehodnocovali tak americké úsilí o demokracii na Blízkém východě, by dnes měli uznat tyto skutečnosti. Vrátíme-li se k dnešnímu vztahu Spojených států a Evropské unie k Rusku, mohli bychom podobně konstatovat, že za všemi ekonomickými a geografickými vazbami, které mají mnohdy nepříjemnou realistickou povahu, se začínají objevovat obrysy nové kooperace na základě společných hodnot. Není a nebude to snadné, protože v Rusku dochází na mnoha místech k nepřijatelnému porušování lidských a občanských práv a jde o to, aby jak Spojené státy, tak Evropská unie kladly důraz na hodnoty, které sdílejí a jsou základy jejich politických systémů. Na druhou stranu by se ale měly vyvarovat návratům ke geopolitické politice, která se přece tak zásadně diskreditovala v období obou světových válek. Rusko, které k nové geopolitice inklinuje, by se pak mohlo - a je to samozřejmě jenom přání - namísto toho chopit nabízené spolupráce a postupně uvolnit I svou vnitřní politiku.

Jedním z předpokladů je ovšem uklidnění situace ve střední Evropě, která po pádu železné opony fakticky přešla pod západní deštník, ale mentálně se stále znovu vrací do minulých období historie, což nahrává všem prorokům geopolitiky jak na východě, tak západě.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .