Setkání v Paříži
Milostný příběh může být poutavým čtením, pokud má v sobě napětí, trochu neobvyklosti a pomocí dramatických situací navozuje zásadní otázky. Maria Nurowská (nar. 1944, nejoblíbenější a nejpřekládanější polská spisovatelka současnosti) pro příběh vášnivé lásky zralé ženy a mladého muže nazvaný Setkání v Paříži zvolila zdánlivě nesourodé osoby.
Historie je to vlastně velmi jednoduchá. Julie, padesátiletá profesorka polské literatury, přijíždí z Varšavy do Paříže přednášet studentům polonistiky. Vypadá to, že už ji nic nepřekvapuje, nic neočekává, nepotřebuje, rezignovala snad i na svůj zjev, zanedbává svůj zdravotní stav, přemýšlí o svém "postižení" z dětství, jež způsobil příliš autoritativní dědeček, a také o svém neurovnaném vztahu k vlastní dceři, kterou jako svobodná matka vychovala. Z fádních zvyklostí ji vytrhne setkání s mladým Rusem Alexandrem, třicetiletým historikem a spisovatelem. Mladý muž Julii zaujme, on se však do ní na první pohled zamiluje. Milostné vášni podlehnou oba. Zdánlivě nevyvážený vztah by ještě mohl být jen pikantním chvilkovým dobrodružstvím, Alexandr jej však udržuje a odhodlává se jej bránit a pěstovat. Je to jen literární potvrzení pořekadla o lásce kvetoucí v každém věku?
Napětí ze vzrušivě komponovaného setkání věkem poněkud vzdálených bytostí, v němž je ve dvojici mnohem starší žena než muž, využila autorka především k nastolení otázky způsobu, jakým lze přijímat vlastní zvyšující se věkový horizont, od unikajících šancí, rozkolu mezi duchovní svěžestí a počínající tělesnou nedostatečností. V knize samé se čtenář dočká happy endu - čas jako by se zastavil, z někdejší šedivé a nenápadné vědkyně se stane okouzlující a reprezentativní postava, mladý muž hrdě a odhodlaně vystavěl hradbu času i pozdviženému obočí svého okolí - snad nebude prozrazeno nic zásadního, bude-li řečeno, že dojde i na rozchod, útěk, hledání a svatbu. Přímočaré líčení "probuzení" ženy na hranici vyššího středního věku je ale jen základem, z něhož vyrůstá druhý plán textu, vedený úvahou o možnostech, které jsou tlumeny, opomíjeny, zanedbávány, ale s nimiž je třeba se přese všechno přehlížení vyrovnat. Jednoznačně je to ukázáno v momentu, kdy hlavní hrdinku náhle zradí vlastní tělo a ona se ocitne v nebezpečí vážné, možná zhoubné choroby. Tehdy Julie ještě více znejistí, už jí není zbraňováno jen vlastním ostychem, už nebojuje jen s pocitem vhodnosti nastoleného vztahu, ale s tím, jestli je možné si jej "užít". To je jedno z témat, které autorka nastoluje - vlastní "právo" na cit a současně zodpovědnost za druhého, za partnera, který do svazku vstupuje.
Setkání v Paříži je "zabaleno" do reálií romantického vyprávění až neuvěřitelně harmonického. Atraktivní kulisy francouzské metropole i ruské emigrantské komunity v ní polohu mírně sentimentálního podbarvení ještě umocňují. Ale spisovatelka do zdánlivé idyly vsazuje rušivé prvky obecné jako nevyrovnanou minulost, národnostní konflikty, aktuální společenské třenice, konvence i prvky subjektivní: křehkost lidského těla a zdraví. Kniha tak sice zůstává spíše oddechovým, ještě stále prázdninovým čtením, zároveň ovšem nenápadně podsouvá zajímavé inspirace k přemýšlení.
Maria Nurowská, Setkání v Paříži, Motto, Praha 2009, překlad: Iva Daňková, str. 275.
