Hanebný pancharti aneb jak celuloid vyhrál válku

28. srpen 2009

Každý film Quentina Tarantina způsobí na filmové scéně slušný povyk, ať už svými kvalitami, nebo prostě kontroverzní pověstí, která ho provází. Režisérův vysněný snímek z 2. světové války má potenciál vyvolat oba druhy pozdvižení. Jak si vede brutální židovská jednotka zabijáků za nepřátelskou linií prozradí ve svém příspěvku Vítek Schmarc.

NECHCETE ČÍST? POSLECHNĚTE SI CELOU RECENZI!

O válečném filmu snil Quentin Tarantino deset let, aby ho pak zrealizoval v šibeničním termínu jedenácti měsíců. Hanební pancharti nejsou jen rozpustilou klukovinkou, v níž profil většiny postav zavání pochybnými šestákovými svazky o neohrožených válečných psech, ale i svojskou ukázkou tvůrčí sebejistoty a demonstrací vypravěčské moci filmu, která dokáže hýbat dějinami a otřásat zažitými pravdami. Pancharti jsou pomalým konverzačním snímkem, v němž akce přichází jako překvapivá facka po přívalu dialogů.

Hanebný pancharti se přezdívá záškodnické skupině pod vedením poručíka Aldo Raina. V tajném seskupení najdeme Tarantinem tolik milované zjevy sadistů, vrahounů a ujetých existencí, pro které je periferie společnosti ještě příliš civilizovaná. Pancharti se oficiálně nehlásí k žádné vlajce, bojují podle zvláštních pravidel ve vlastní válce, která je napůl indiánská a napůl gangsterská. Ačkoli filmu dali jméno, jejich příběh tvoří jen jednu ze složek Tarantinovy válečné mystifikace. Podstatnou úlohu tu hraje osud dívky Shoshanny, kata její rodiny plukovníka SS Landy a také tajemná operace Kino, v níž se všechny příběhové linie protnou. Hanebný pancharti koketují se špionážním thrillerem, westernem, dramatem a hojně též s černou komedií.

Pokud bych z panchartího panoptika měl vybrat jednu postavu, která nejlépe vystihuje celý film, zvítězil by bezesporu Aldo Raine ve výstředním podání Brada Pitta. Hanební pancharti jsou šaramantní, uštěpační, natvrdle přímočaří a na diváka promlouvají ležérním a rozvláčným akcentem jižanského farmáře. Tarantino si libuje v dlouhých, zdánlivě nezáživných scénách, ve kterých si postavy líně přehazují repliky. Jenže každá špatná odpověď může vyústit v krveprolití. A každý špatně napsaný dialog v bezednou nudu, což se naštěstí Panchartům příliš často nestává. Naopak, podprahové napětí některých scén je na režisérovy poměry neobyčejně intenzivní a zvážnělé.

00985894.png

Quentin Tarantino v novém filmu omezil žánrové exhibice. I v Hanebných panchartech se setkáme s jeho trademarky: překvapivou volbou hudby, anekdotickými prostřihy, komiksovými mezititulky a suchým komentářem vypravěče. Ale výstřelky nejsou tentokrát stavebním kamenem filmu, nýbrž osvěžením. Nutno dodat, že vítaným a dobře načasovaným. Hanební pancharti dokáží oslnit nečekanou vizuální kompozicí i konzervativně pojatou filmařinou. Závěr, v němž Tarantino páchá celuloidový atentát na dějiny, je jedním z nejchytřejších výstřelků kontroverzního režiséra - provokativní oslavou filmu a jeho moci vytvářet alternativní realitu.

00985896.png

Hanební pancharti skýtají provinilé potěšení z nízkých žánrů, zabalené do špičkové filmařiny i velmi dotaženého scénáře. Film jako celek působí poněkud neurovnaným dojmem, přesto baví, rozesmává i napíná. Quentin Tarantino natočil klukovskou verzi světové války s přehledem a ironií dospělého. Zatímco v předchozích filmech se klaněl na všechny strany, Hanebnými pancharty vzdal hold především sám sobě. A podařilo se mu to více než obstojně.

Hodnocení: 80%

autor: Vít Schmarc
Spustit audio