Milý pane Breuningu...
Výstava v pražské galerii Langhans je výborem z širokého záběru tvorby Olafa Breuninga, jehož hvězda v poslední době na uměleckém nebi strmě stoupá. Samostatné výstavy představil tento "newyorský Švýcar" doposud mj. v Londýně, v Curychu, v Tokiu i New Yorku, a to mu ještě není ani 40 let!
Za těmito úspěchy stojí pravděpodobně takřka absolutní uchopitelnost sdělení, jejíž zkratkou je jednoduchý, ale milý humor. Nuda je to poslední, co jde s Breuningovými díly zažít. Po hlubším zkoumání dokonce můžete pojmout podezření, jako by se právě jí autor až obsedantně bál. Téměř nic, co vyjde zpod jeho ruky, ať už to jsou kresby, instalace, sochy nebo filmy, není úplně vážné. A přece každý kus v sobě nese myšlenku a jasné sdělení, které jako by se s humorem drželo nerozlučně za ruku.
Výstavu v Langhansu začnete patrně v suterénu. Jako první se vám zjeví v malé místnosti zamordovaný rytíř (Only One), připomínající spíše panenku v takřka životní velikosti, kterou Breuning "s chutí" prošpikoval dýkami a meči, na první pohled pocházejícími z různých kultur a historických období. Už v místnosti naproti ale budete potřebovat více času, pokud se usazeni v křesle rozhodnete vychutnat promítaný Breuningův snímek Home 2. Filmem, točeném na ruční kameru při cestování po Papue Nové Guneji, provází autorův přítel, herec Brian Kerstteter. Průvodce zaujímá ve snímku pozici šíleného "západního turisty", který chce za každou cenu "poznávat původní kulturu a zvyky", ale to, co v zemi zažívá, je jen prokazatelné divadlo, inscenované od počátku do konce cestovními agenturami. V jednu chvíli tančí domorodci jen pro něj, v druhé chvíli téměř pláče u výhledu na prales, že nechce domů. Když ho ale štípne komár, ječí jak malé dítě, potřetí se zase musí dotknout kovu na místní chatrči - ten mu totiž připomíná domov. Film, který rozvíjí téma snímku Home, natočeném v podobném duchu v Peru (promítaném v Langhansu o dvě patra výše), je díky maniakálnímu výkonu Kersttera a také díky surovému střihu doslova plný energie.
Přízemí je v galerii vyhrazeno pro Breuningovy inscenované velkoformátové fotografie, jež jsou pouze opřeny o zeď, nikoli zavěšeny, jako by se nejednalo o vysoké umění. Ze snímků číší zdravá teatrálnost, autor často používá jednoduché masky, loutky, paruky apod. Najdeme zde mj. Sybillu. Hrůzně a záměrně přehnaně namaskované stvoření evokuje ošklivost - je symbolem všeho, z čeho má naše kultura strach: z neforemnosti, bujarého ochlupení, boláků, zvířecích rohů... Modří bratři nejsou ničím jiným než sedačkami v amfiteátru, s přimalovanýma očkama, u Kostlivců zase Breuning nainstaloval do domácnosti desítky umělých plastových kostřiček, až to působí jako opravdová invaze. Slavnou a nesmírně vtipnou fotografií, k níž se pojí opět veselá cestovatelská historka, jsou Velikonoční zajíčci. Breuning, opět s asistencí věrného Briana Kerstettera, ji pořídil na Velikonočních ostrovech, ačkoli byl varován tamními cestovními agenturami, ať sem v žádném případě nejezdí! Ohromné starobylé sochy vyfotografoval z příslušné vzdálenosti zezadu, přičemž mezi ně a objektiv umě nainstaloval stojany na noty, na nichž jsou přesně připevněné králičí uši a veselé pusinky. Na snímku pak tyto kamenní velikáni působí dojmem rozpustilých, vysmátých králíčků. Kerstetter v knize Home vypráví, jak se jedna z majitelek místní cestovní kanceláře Breuninga pohoršeně ptala: "Jak by se vám líbilo, kdyby někdo nasadil králičí uši a červenou pusu Ježíši?", a Olaf odpověděl: "No, to by se mi líbilo!"
Neméně zajímavý je čerstvý cyklus Studie v barvě, umístěný v prvním patře Langhansu. Breuning se svými modely (například obtloustlá modelka zasypaná barevnými špagetami nebo opět Brian Kersttter polepený od hlavy k patě kousky barevných lepenek) zde nepředvádí nic světoborného. Všudypřítomný lehký úsměv z vaší tváře však patrně nespadne. Podobně ani nad Breuningovými minimalistickými kresbami, jež s oblibou tvoří u zapnuté televize, aby byl doslova prostoupen konzumem. K tomu se také totiž často vyjadřuje, reflektuje jej, neustále připomíná schematičnost virtuálního života, aniž by ovšem mudroval nebo poučoval. Zkrátka je to svět, ve kterém všichni žijeme. (Důležité je, abychom jej dokázali ještě vědomě uchopit a neutvářel jen ze setrvačnosti on nás?)
Poslední výraznou část výstavy tvoří instalace, poskládaná z nečekaných materiálů (vosk, keramika nebo plast), na které Olaf Breuning demonstruje svoji posedlost oživováním předmětů denní potřeby i spotřeby (jídlo nevyjímaje), jíž uskutečňuje až s dětským zanícením. Tak vznikli například Mr. Sushi nebo Mňamkové. Od autora, který v jedné galerii mj. zinscenoval například invazní pochod nazvaný Houska vs. brambora, už to snad ani nepřekvapí...
Pane Breuningu, je to prostě milé mít nápady a být přirozeně nápadný.
