Teatr na dřeň
Chcete-li být upřímní, těžko byste mohli po některém představení Teatr Novogo Fronta říct, že jste všemu rozuměli. Stejně jako v poezii také nerozklíčujete všechno a ani nemáte. Tento soubor totiž téměř každou svojí prací útočí především na smysly, přičemž se nebojí jít hluboko - krev se má pít horká. Jako by byl člověk uvnitř bezedná studna, často máte pocit, že se vám rýpou v samém morku kostí.
Asi před třinácti lety jsem vycházel z plzeňského divadla Pod Lampou doslova konsternován po jejich "raném" představení "Fabrika Liudi". Hutná symbolika, nahá vyholená těla (ovšem ne marnotratně), precizní akrobatické a pohybové výkony téměř popírající zákony gravitace a významová hra s předmětem slitá v jeden velký působivý rituální cirkus, ve mně zanechaly trvalou "újmu" hned po prvním zhlédnutém projektu tohoto souboru. Tak tohle je tedy to fyzické divadlo! Nebylo mi dobře, ale otázkou je, jestli to je úkolem divadla... Právě proto, že ze mne Teatr tehdy "rval maso", jsem se sebetrýznivě vypravil o něco později i na "Doppelgänger" a několik o poznání jemnějších sólovek vůdčí osobnosti Teatr Novogo Fronta Iriny Andreevy. Ta soubor založila v roce 1993 s Čechem Alešem Janákem, později se usadili v Praze. Jejich Teatrem doposud prošla celá řada tanečníků z nejrůznějších zemí, aby nejen tím, ale i četnými zahraničními cenami smetla veškeré pochybnosti o mezinárodně srozumitelném uměleckém dopadu projektu.
Po dlouhé přestávce jsem byl nyní svědkem "Fugy času", která odstartovala podzimní sérii hostování souboru v pražském Paláci Akropolis. Příběh sedmadvacetiletého Rakušana Anselma, který trpí disociativní amnézií (porucha paměti po velkém traumatu, která může způsobit v podstatě vytěsnění vlastní osobnosti ze sebe sama), příliš nevybočuje z dosavadní tvorby souboru. A proč by také měl... Téma je to dostatečně existenciální a znejisťující, aby se jím soubor zabýval. Pohybová složka dominuje, ocitáme se uvnitř v Anselmovi a díváme se na Anselma také zvenku. Především uvnitř jako by Anselma ovládala něčím vyvolaná nezvladatelná křeč. Jeho sólový tanec je vlastně opakujícím se systémem pádů vzpouzejícího se těla (mysli), který ve výsledku působí až strašidelně díky nezlomné vůli člověka znovu vstát, i když ví, že bude znovu něčím stržen k zemi.
U Teatru Novogo Fronta to je trochu jako u fyzického básníka Petra Váši. Jeho pološílený výraz při fyzickém básnictví někdy provokuje k pohrdavému pousmání, ale tato poloha je výsledkem poměrně složitého teoretického zázemí, díky němuž k výslednému fyzickému výrazu došel. Zvenku vnímáte u TNF především křeč jako výraz, ale i v případě "Fugy času" je zde jasně daná teorie, která vychází z pravidel fugy jako hudební skladby - trojdílnost nebo kontrapunkt dodržující rovnost dvou hlasů (Anselm uvnitř, Anselm zvenku)...
Z tohoto pohledu budete pravděpodobně ochotni Teatru odpustit trochu laciné vysvětlení ztráty Anselmovy paměti expresivní projekcí (dříve lépe použité jen pro flashbacky paměti) s násilně lacinou zápletkou. Nahradí vám to závěrečný taneční výstup (již ve dvou), který jako by se odehrával opět v Anselmově hlavě a měl osvětlit nerovný boj mezi jeho odmítnutou a nově přijatou identitou: "Nechal jsem snění proudit, ale pokaždé, když jsem ten sen měl, tak jsem si pamatoval méně a méně..."
