"Šance 1989": ...vykřesat něco kloudného
Divadlo Archa se po Exitu 89 pustilo do dalšího divadelního představení spadajícího pod hlavičku projektu 68/89 Divadlo. Doba. Dějiny. Tvůrci "Šance 1989 aneb Window Of Opportunity" se rozhodli nebezpečně balancovat na hraně dokumentu a divadla.
Diváci vstupují do sálu skrz scénu, která působí jako dokumentární bazar - štendry s dobovým oblečením, typický socialistický obývák, několik interaktivních projekcí, vysílajících dobové zprávy, výstřižky z novin, fotografie, plakáty Občanského fóra... To samé již absolvují v předsálí, divadelním baru apod. Vypadá to, že se zde skutečně schyluje k dokumentárnímu divadlu. Jaroslav Rudiš jako moderátor, studenti středních a vysokých škol jako komparz i diskutující, Philip Schenker a Eva Hromníková jako herci v živém rozhlasovém komiksu "Kurt a Květa", Václav Havel, Martin C. Putna, Jacques Rupnik, Petruška Šustrová a Jürgen Danyel jako zpovídaní komentátoři, Jiří Černý a dva astronomové nahraní na pásku, dobový vizuální i zvukový design... Kostrou, která má toto vše držet pohromadě je rozhlasový pořad fiktivního Radia 89, které vysílá na scéně "jako živě".
"Máte to dnes lehčí, než byste to měli před rokem 1989?" ptá se hned na úvod moderátor studentů. "Ano, protože máme více možností, možnost cestovat, vzdělávat se...," zní první názor. "Jenže člověk má dnes tolik možností, že je těžké z nich vykřesat něco kloudného," oponuje mu druhý a nevědomky tak předznamená trochu rozpačitý výsledek dnešního večera.
Rozhlasová hra "Kurt a Květa" Anny Gruzkové byla rozsekána od roku 1975, kdy se hlavní hrdinové potkali na pozadí dramatických událostí na Lipně, až po současnost na několik dějových částí. Moderátor i diskutující měli příležitost do životního příběhu obyčejného páru místy až interaktivně vstupovat a vyjadřovat se především k dobovým událostem, které formovaly nejen osud Kurta a Květy, ale celou společnost. Co se však tvůrcům nepodařilo, bylo udržet formální tvar představení. V jednom místě se dokonce rozsypal a rozutekl jako roztržené korále. Energie, zpočátku držená ostrými komiksovými střihy, dramatickými projekcemi a diskusními vstupy (diskutující ovšem nedostávají možnost na sebe reagovat a posunout tak debatu od strohých odpovědí někam dále), se vytratila. V atmosféře dlouhého čekání na nutný rytmický zvrat, se dostává spíše opaku.
Za krok vedle v tomto směru považuji emotivní výstup studentů, kteří se na pozadí písně "Skořápky" (ať si Krchovského výborný text zapadá do hudby Mejly Hlavsy sebelépe) chápou československých vlajek a mávají jimi, aby hned vzápětí vlajky vybledly do černobílé. Tak, jak to známe z variace Jiřího Davida. Nejen že tolik náhlého patosu se dá těžko ustát, ale divák je v jinak víceméně dokumentárním projektu emotivně manipulován k jakémusi pocitu hořkosti, ke kterému by jej měla, nebo neměla dovést sama dokumentární složka představení. Nutno srovnat, že předchozí divadelní výstup projektu 68/89 Divadlo. Doba. Dějiny. představení "Exit 89" (ten byl však regulérní činohrou) si s tvorbou na zakázku poradil s větším nadhledem, lehkostí a vtipem.
Nicméně "Šance 1989" je, jak podtitul napovídá, především příležitostí. Důležitější bude patrně vůbec vznik projektu a jeho společenská funkce, čemuž nahrává i sporadický počet repríz v divadle Archa a soustředění se na uvedení i mimo Prahu. Dále poputuje "Šance" s drobnými modifikacemi do Brna, Žiliny, Nitry, Hamburku a také do New Yorku.
