Blogoromán Slib, že mě zabiješ
Zatímco pesimisté prorokují klasickým knihám zánik a opěvují internet, objevuje se na pultech kniha, která jako by šla proti tomuto proudu. Její kolébkou je totiž blog Martina Fendrycha. Tento dle vlastních slov "podzemník i nadzemník, opozičník i pozičník, průměr, spisovatel, novinář" uveřejnil v červnu 2007 první z celkem 34 příběhů, ve kterých jsou hlavními postavami milenecká dvojka Láďa a Věra.
Zdánlivě vedlejší osoba vypravěče Mártyho je natolik autentická a příbuzná tvůrci blogu, že se neodbytně nabízí otázka, jestli Láďa s Věrou jsou jen fikce. To je také jedním z hlavních námětů dalších spoluautorů knihy - přispěvatelů blogové diskuze. Zatímco nám je předkládáno celé dílo pohromadě, v době jeho vzniku měli jeho komentátoři šanci autora nasměrovat do vhodnější výrazové i dějové roviny. Každá jeho kapitola byla podrobena nemilosrdné kritice mnoha "recenzentů". Pod každou najdete jak chválu, tak výtky. Připomínky jsou věcné, sofistikované i impulsivní. Najdeme zde výrazy jako: duševní striptýz, exhibice spisovatele, sématický klenot nebo etuda na plochost.
Blogoromán je psaný v hovorové češtině, slangu a za použití mnoha vulgarit, což může některým čtenářům čtení ztížit. Slova, která dennodenně slýcháme a třeba i vyslovujeme, nejsme zvyklí číst, v psané podobě jsou pro nás cizí. Přesto i tímto jazykem lze dokonale popsat tak vážná témata, jako jsou nevěra, strach ze smrti, přátelství, touha po dítěti, vášeň, osamělost, víra nebo krize středního věku. Ukazuje prázdnotu dnešní morálky a ztrátu jistot. V touze za rozbitím životní nicoty se hlavní postavy vrhají do extrémních situací, překonávají vlastní hranice a padají úplně na dno. Hodnocení a moralizování je zde spíše doménou komentátorů. Autor "jen" posouvá figurky z autentických do méně pravděpodobných situací, udržuje čtenáře v napětí a snaží se ho náznaky příslibů získat pro další kapitolu.
Děj plný zvratů, konfrontací a specifického humoru končí nečekaně černým "happyendem" v červnu 2008. Podle posledních slov ztrácí Márty sílu popisovat to, co ho čeká. Všechno, co dosud musel řešit, je nicotné ve srovnání s nadcházejícím morálním dilematem. Není to však jen vynucenou tečkou? Kolik epizod se statickými postavami by bylo ještě zajímavých? Měl by děj ještě šanci se někam posunout, rozvinout? Nedostal by se nakonec autor do slepé uličky či vyčerpaného běhání dokolečka? Zatímco na blogu hrozí seriálovým postavám totální "vyhoření", kniha je v tomto ohledu milosrdnější. Konec je prostě konec.
Martin Fendrych, Slib, že mě zabiješ, Praha, Argo, 2009, 289 s.
