Petr Mach: Věrný společník věda

Věda je z principu schopna zkoumat cokoli - a podle toho náš současný svět taky vypadá. Co není podloženo vědecky nebo vědeckou studií, jako by nebylo, už minimálně kvůli tomu, že to nestojí ani za vědecké bádání. Popravdě řečeno mě ovšem nenapadá nic, co by vědcům za nějaké to zkoumání nestálo.

K vědeckému bádání stačí definovat pouze metodu a předmět zkoumání - a tak máme vědecké studie k uspořádání mravenčí komunity, podobě panáčků na semaforech nebo optimálnímu tvaru držátka paličky na maso. Samozřejmě zvlášť pro ženy a zvlášť pro muže. Takových na první pohled neškodných nebo úsměvných studií jsou tisíce a tisíce.

Občas si vzpomenu na jiný citát, než byla parafráze Gorkého, totiž na slova bývalého děkana pražské fakulty sociálních věd profesora Petruska, že věda je schopná dokázat cokoli. Jako mladí studenti jsme z toho nebyli zvlášť moudří, představovali jsme si něco jako že třeba beton hoří nebo že voda teče vzhůru. Není ale třeba až tak "vypjatých" příkladů.

Za mnohem reálnější (a se skutečným dopadem na širokou veřejnost) považuji expertízy a studie, týkající se správné péče o děti a výchovy dětí.

Pokud se je někdo pokouší sledovat, pravděpodobně si o vědě bude myslet své. Může se také zbláznit. Nebo v rámci pudu sebezáchovy odejít z civilizace mimo jejich dosah někam poustevničit.

Protože dítě či děti má dříve či později každý z nás, a samozřejmě každý normální rodič chce svému potomkovi poskytnout co nejlepší péči a co nejlépe ho připravit na dospělý život, mají tyto studie nebývale široký prostor k uplatnění. A jako by jich i kvůli tomu bylo stále víc.

Tak se jeden den dovídáme, že nejlépe je miminko ukládat na záda, aby druhý den jiný odborník s náležitě podepřeným výzkumem tvrdil, že nejlépe se mu spinká naopak na bříšku. Výrobci sunaru samozřejmě radí přikrmovat, zastánci kojení pak jsou schopni na sunar lepit lebky se zkříženými hnáty a hovořit o doživotních psychických traumatech dítěte. Stejně nenapravitelnými následky na dětskou psychiku pak argumentují experti, tvrdící, že dítě má spát samo - i experti prosazující teorii opačnou, tedy že má spát společně s rodiči. A budete-li mít zájem, obě skupiny vás zahltí desítkami vědeckých studií podporujících právě jejich teorii a názor.

Co si z toho vybrat? A proč lidé a nastávající matky zvlášť věnují těmto radám takovou pozornost? Vždyť i moje inteligentní a racionálně uvažující přítelkyně pořizovala publikace se zaručenými a prověřenými postupy správné péče o dítě s téměř každotýdenní pravidelností. Nakonec se jich tedy navršila slušná hromádka, přičemž v domácnostech jejích přítelkyň to nevypadá o moc líp.

Nechci všechny ty průvodce těhotenstvím, šestinedělím, kojením a nevím čím ještě odsuzovat, jsou v nich jistě i užitečné informace, jen si doufám tvrdit, že na většinu rad či doporučených postupů přijde průměrná matka brzy sama i bez nich.

Je to tak nějak nepochopitelné a smutné, že profesně úspěšné a sebevědomé ženy náhle cítí nejistotu a nedostatek sebedůvěry v tom, co by jim mělo být nejbližší, tedy v mateřské péči o dítě. Ale možná jsou v tom nevinně a jedno logické vysvětlení by tu bylo. Jednoduše mohou být jen obětí úspěšných marketingových nástrojů prodejců všech zaručených rad a postupů.

Tito prodejci to bohužel nemusí mít moc těžké. Pokud narazíte na někoho upřímného a zeptáte se ho, co prodává nejlépe, zkušený "markeťák" potvrdí, že je to strach. A kdo by neměl strach o dítě? Zkuste někde říct nahlas, že se o své dítě nebojíte - a uvědomělý soused na vás pošle sociálku, protože jste nejen divný, ale jistě i špatný rodič, potřebující dohled.

Dětské sedačky, přilby, vesty a vůbec všechno, co alespoň teoreticky může dítě někdy ochránit, má tedy zaručený odbyt. A ze stejného důvodu mají odbyt i teorie, studie a příručky o té "jediné" správné výchově, byť jakkoli protichůdné. Jedinou slabou útěchou zůstává fakt, že věda - jak víme - je přece schopná dokázat cokoli...

Autor je politolog a publicista