Lisabonská smlouva platí

Na adresu ÚS si ovšem neodpustil peprný komentář v tom smyslu, že jej sice respektuje, ale zásadně nesouhlasí ani s jeho formou, ani se zdůvodněním. Nález Ústavního soudu není podle Klause neutrální právní analýzou, nýbrž zaujatou politickou obhajobou Lisabonské smlouvy ze strany jejích stoupenců. To se dalo čekat: Už loni kladl prezident ústavním soudcům na srdce, aby si své rozhodnutí důkladně rozmysleli, protože prý jde o "jedno z nejvýznamnějších a nejodpovědnějších v historii českého ústavního soudnictví" a bude mít "precedenční význam". V očích Klause lze podle české ústavy pravomoci zdejších orgánů přenášet jen na entitu existující mezi státy a nikoliv nad nimi. To by se však přijetím Lisabonské smlouvy údajně stalo. Tím by Lisabonská smlouva změnila i naši Přístupovou smlouvu. Proto se Klaus ústavních soudců ptal, zda i souhlas k ratifikaci Lisabonské smlouvy nemá být předmětem referenda. To ale dnes ÚS výslovně odmítl: česká ústava žádné referendum při ratifikaci smluv nepředpokládá. I ve všech dalších bodech promluvili ústavní soudci jasně a dokonce jednohlasně: Lisabonská smlouva není protiústavní, a to nejen v jednotlivých bodech, napadených skupinou senátorů nebo zpochybňovaných prezidentem, ale ani jako celek. Jakékoli další stížnosti na ni jsou tedy zbytečné, protože by byly zamítnuty. Ústavní soud totiž není debatní klub. Jeho úkolem není odpovídat do nekonečna na polemické otázky, ale vynášet autoritativní rozhodnutí o tom, jestli je to či ono v souladu s českou ústavou. Rozhodovat o tom, jaké pravomoci chce Česko přenést na EU, mají politici. A tuto svou odpovědnost nemohou přenášet na ÚS.

Přesto se tak dělo a zřejmě bude dít i nadále: Podle Jiřího Oberpfalzera, vedoucího skupiny senátorů, kteří stížnosti na ÚS podali, rozhodli ústavní soudci údajně "eurokonformně". V úvahu tedy prý přichází obrátit se na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Z tohoto důvodu doplňovali senátoři ještě minulý pátek napotřetí svůj návrh ohledně nesouladu Lisabonské smlouvy s českou ústavou, ve kterém vyzývali ÚS podle jeho tajemníka k tomu, aby se při rozhodování řídil "autentickým" a ne "eurokonformním" výkladem ústavy. Podle senátora Oberpfalzera to ovšem udělali proto, aby ukázali, že navrhovatel nemusí sám provést posouzení souladu smlouvy s ústavou, definovat případné rozpory a teprve ty předložit Ústavnímu soudu, nýbrž, že by to mělo probíhat obráceně. Jelikož soud ale tuhle námitku neshledal relevantní, zvažují teď senátoři, že by se obrátili na Štrasburk se stížností, že se jim nedostalo spravedlivého procesu. Což má zajímavý podtext: Drtivá většina stěžovatelů se totiž obrací na tuto instituci z toho důvodu, že soudy doma rozhodovaly příliš liknavě. Senátoři jsou však evidentně přesvědčeni, že jim vznikla újma, protože v jejich případě rozhodl domácí soud naopak moc rychle. Dodejme, že stížnost, pokud by ji senátoři skutečně podali, bude však obrácená v každém případě proti českému Ústavnímu soudu a nikoli proti Lisabonské smlouvě. Na ní chyběl tedy už opravdu jen podpis prezidenta Václava Klause. Ústavní soud mu dnes dopoledne odklidil z cesty poslední překážku a dal jasně najevo, že se žádné další rituální tance kolem smlouvy a její slučitelnosti s českou ústavou konat nebudou. Průtahy trvaly dva roky a skoro to vypadalo, že se z napadání smlouvy na poslední chvíli u Ústavního soudu stává jakýsi český národní sport. Dnes dali ústavní soudci jasně najevo, že lhůta, ač není nikde přesně definována, musí jednou i skončit. Jinak bychom nežili v právním státě, ale v Absurdistánu. Odpoledne to tedy stvrdil svým podpisem i prezident Klaus. Evropa tak vkročila do další fáze své integrace.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .