Jak se monitorují medvědi
S počátkem listopadu se v Tatrách uzavírá kvůli sněhu většina horských turistických cest a mnohá zvířata se tak dočkají vytouženého klidu. Ten je důležitý zejména pro medvědy, o kterých mluvila Adriana Krobová s RNDr. Antonem Krištínem z Ústavu ekologie lesa Slovenské akademie věd.
Slovensko patří k zemím, kde se poměrně na malém území vyskytuje více druhů velkých šelem, které se v jiných zemích vůbec neobjevují. Zcela pochopitelně tak různé aspekty jejich života budí pozornost zahraničních odborníků. Zkoumá se, v jak velkých areálech medvědi žijí, co přes den dělají apod. Zjišťuje se to pomocí satelitní telemetrie, jednoduše sedíme za počítačem, medvědovi dáme obojek s vysílačkou a můžeme sledovat všechny jeho činnosti. Je to pohodlná, trochu drahá metoda, ale úspěšná, takže zatím monitorujeme několik medvědů, kteří se po našich horách pohybují.
Může se vám tedy stát, že potkáte medvěda s obojkem. Ale určitě to není žádný mazlíček. Snaha vědců poznat co nejvíce životní zvyky medvědů přinesla zcela nečekané výsledky.
Nějací polští pytláci ulovili takového sledovaného medvěda a neuvědomili si, že ten obojek je vysílačka, takže byly snadno odhaleni. Tato vysílačka se dává i jiným druhům šelem, výzkumy organizuje nejen Slovenská akademie věd, ale je výsledkem spolupráce více institucí, i zahraničních (Lesnická fakulta Technické univerzity ve Zvoleně, Národní lesnické centrum, rakouský institut pro lovnou zvěř, některé italské instituce aj.) Vysílačky dostávají i orli, aby se zjistilo, kam létají apod. Technika nám v pozorování zvířat velmi pomáhá.
Samo zvíře ale asi z takového zásahu nadšené není...
To jsou poměrně malé vysílačky, dají se použít i na ty nejmenší živočichy velikosti brouků.
Hmotnost vysílačky by neměla přesáhnout 1 % hmotnosti zvířete. Medvědovi tedy nijak nepřekáží. Na některých územích máme nastaveny kamery, třeba u nějakých návnad nebo krmelců, díky nim je pozorování ještě důkladnější. Medvěda pozorujeme od první chvíle, co se probouzí z anestézie, kterou dostal, abychom mu mohli aplikovat obojek. Vysílačky se používají například i u netopýrů, většinou na hřbetní část, mezi křídla.
Na stránkách www.medevede.sk najdete mnoho informací a podrobností o monitoringu a životě medvědů.
Existují dva typy vysílačů. Jsou to jednak pozemní vysílačky, které se sledují pozemním přijímačem, což je dosti náročné, protože signál musíte chytat anténami po lese. Používají se u menších organismů. Výrazně lepší je satelitní příjem, ale ten je o dost dražší. U hmyzu, kde se může vysílačka použít, vydrží baterie 2-3 dny, u netopýrů 1-2 týdny, u orlů měsíc - při této velikosti se právě používají již satelitní vysílače. Stejně jako třeba u čápů, u kterých se sledovala migrace do Afriky (projekt Africká Odysea a Nová Odysea Českého Rozhlasu).
U medvědů byla telemetrie poprvé použita na polské straně Tater. Právě vysílačky pomohly najít odpověď na otázku, jak velké území medvědi využívají. Signály přicházely z prostoru 130-170 km2. Rekordmanem se stal medvěd, který procházel územím o rozloze 266 km2. Přesto jich na menším území může žít více a jejich teritoria se navzájem překrývají. Podle dosavadních poznatků se vysílačkám v obojku příliš nebrání ani sami medvědi.
Vysílačky vydrží fungovat několik měsíců, pak je potřeba medvěda zase uspat a zdroj vysílající signály vyměnit. Podle čeho vybíráme jednotlivé jedince pro monitorování? Záleží to na tom, jaký máme cíl. Například chceme-li porovnat život pohlaví, co se děje u samců, jaké mají areály aj. Někdy potřebujeme vědět rozptyl mladých kusů, kam odcházejí po období, kdy je vodila samice - v takovém případě je rozptyl z původního areálu výrazně větší, než u samic a samců, kteří jsou věrní svému teritoriu, to dosahuje několik km2.
Je jasné, že zpočátku se ta zvířata snaží sundat si ze zad nebo krku vysílačku - medvěd tlapami, netopýr se snaží otočit hlavou tak, aby mohl vysílačku utrhnout zuby. Ale v podstatě to není možné, protože jsou umístěny v pouzdru a na takovém místě, že se jim to nemůže podařit. kamery u krmelců nám registrují, jak se chovají medvědi, a tak víme, že jim to nikterak nepřekáží.
Zmiňované automatické kamery jsou využívány ve světě již od 80. let a v roce 2007 byly také rozmístěny v biosférické rezervaci Poľana, kde vědce zajímaly okolnosti života místních medvědů hnědých . Taková forma sledování může přinést nečekané výsledky.
Samozřejmě sledujeme i to, zda jedinec s vysílačkou není handicapován ve výběru partnera. Zatím se takové věci nezjistily, dokonce se zdá, že pro vyšší savce, ke kterým patří i medvěd, je to do jisté míry i okrasa a budí to zájem ostatních členů druhu.
Takže i medvědi mají své rozmary a dokáží si dopřávaného luxusu užít. Slovo luxus je vzhledem k finanční náročnosti vysílaček opravdu na místě.
Pozemní vysílačky, fungující na přijímače na antény, stojí okolo 150 euro, co se týká satelitní telemetrie, tam už je vychází na 10 000 euro, s tím, že samozřejmě musí být zajištěná frekvence, každý jedinec má svojí.
Pokud se vše dopočítá na množství vysílaček, které jsou nutné, aby se s výsledky mohlo pracovat ve vědeckých studiích, čísla rapidně vzrostou. Na první pohled rozhodně draze nevypadají.
Jsou umístěny na kožených obojcích, u medvědů grizzly jsem viděl i goretexové typy, které jsou prodyšnější než kůže. Ty se dávají medvědům během zimních měsíců. Většina medvědů uléhá k zimnímu spánku, takže v tuto dobu nemá sledování velký význam, ale v některých oblastech mají medvědi spánek přerušovaný a často přecházejí na jiná místa. I na Slovensku si jdou lehnout jen na pár dní a pak zase běhají po sněhové pokrývce. Je vždycky potřeba uvážit, pro jaké zvíře vysílačky použijeme - například u orlů se vystřihne určitá část pera a speciálním lepidlem se jim vysílačka na místo vlepí. Používají se lepidla, která vydrží právě tak dlouho jako baterie, což je výhoda, protože tato zvířata nemusíme znovu odchytávat, ale vysílačky samy odpadnou. Je to velmi vychytaná technologie, díky které dnes víme o životě zvířat mnohem více.
