Íránský Listopad

Právě oficiálnost svátku umožnila, aby na shromáždění přišlo o jeden nebo dva řády více demonstrantů, než na zakázaná, a tedy i nebezpečná shromáždění, jako byl 28. říjen nebo 21. srpen téhož roku.

Naprosto stejnou taktiku uplatňují íránští studenti, kteří začali s masovými protesty před pěti měsíci po sporném znovuzvolení konzervativního prezidenta Ahmadínežáda. Tyto protesty byly však tvrdě potlačeny, a od té doby se demonstranti odvažují shromažďovat se právě v dny, kdy samotný režim pořádá své vlastní manifestační oslavy. Bylo tomu tak nedávno například při protiizraelských demonstracích Dne Jeruzaléma, které využily i proreformní síly a místo smrt Izraeli volali Smrt diktátorovi - čímž mínili Ahmadínežáda, ajatolláha Chamenejího a nebo vůbec celý režim.

Stejný scénář se opakoval i dnes, tedy ve středu 4. listopadu. Jde o pravidelně oslavovaný den, kdy íránský lid - alespoň podle mínění režimu, šlápl do tváře hydře amerického imperialismu. Vzpomínky se vztahují na rok 1979, krátce poté, co proběhla Islámská revoluce. Skupina studentů tehdy obsadila americkou ambasádu v Teheránu, a zajala tam několik desítek lidí. Sami studenti hodlali rukojmí držet jen pár dní jako demonstraci svého morálního vítězství, a samotný islámský režim měl zpočátku s jejich iniciativou problém. Když ale ajatolláh Chomejní údajně viděl, jaké nadšení mezi lidmi tento čin vyvolal, celou věc schválil, a naopak dovedl ještě dále. Navzdory zavedeným zvyklostem ochrany cizích zastupitelstev byli diplomaté i civilní zaměstnanci vězněni v obtížných podmínkách, a na svobodu se dostali až po téměř roce a čtvrt. Z události se pak stalo mytologické vítězství, a to tím spíše, že Američané se neúspěšně pokusili rukojmí obsadit - z vojenského výsadku se však stalo naprosté fiasko.

Každoroční oslavy vítězství nad mocnou Amerikou se staly zavedeným rituálem, kterým režim ukazoval své trvající odhodlání. Tak tomu bylo i tentokrát, ovšem něco k oficiální "čtvrthodince nenávisti" přibylo - a to demonstranti, kteří nepřešli provolávat smrt Americe, ale smrt diktatuře. V okolí bývalé americké ambasády a na dalších místech v Teheránu se po čase opět sešli mladí lidé, kteří za větší problém než americkou moc ve světě považují současné politické uspořádání v Íránu. Zprávy z místa nejsou zcela ověřitelné. Podle některých svědků většímu shromáždění okamžitě zamezili policisté, milice basídž i neuniformované policisté, kteří početně převažovali nad potenciálními protestujícími. Policisté prý byli kvůli oslavám 4. listopadu sváženi do hlavního města autobusy z venkova. Proti studentům použili obušky a slzný plyn, podle neověřených zpráv i střelné zbraně.

Na začátku jsme se zmínili o podobnosti s československým 17. listopadem, jehož novější význam - tedy ten spojený s koncem minulého režimu - rezonuje ve společnosti mnohem více než události toku 1939, kvůli kterým svátek vznikl. Už teď je však jasné, že letošní oslavy obsazení americké ambasády se nestanou íránským Listopadem, ať už sametovým, nebo ne. Důležité ovšem je, že po mnohatýdenním mlčení příznivci reformních prezidentských kandidátů Musávího a Karúbího dali najevo, že tu ještě pořád jsou - chvíli to vypadalo, že se nechali definitivně zastrašit. Kdy jejich chvíle přijde, si asi nikdo odhadnout netroufá.

Samotný režim neztrácí odhodlání a sebevědomí. Právě v těchto dnech Írán udělal znovu krok zpět a odmítl už dohodnuté schéma, které se týkalo mezinárodní kontroly nad pohybem íránského obohaceného uranu. To znamená, že celá věc se vrací znovu na začátek - jen íránští inženýři získali čas a možná zas o něco pokročili při vývoji jaderných zbraní. Ve stejném duchu se nesl projev ajatolláha Chamenejího k výročí obsazení americké ambasády. Duchovní vůdce označil Spojené státy za stále ještě arogantní velmoc, a Írán se prý nenechá zmást jejím zdánlivě smířlivým chováním - tedy vstřícnými kroky prezidenta Obamy.

Na závěr se ještě jednou vraťme do minulosti staré třicet let. Obsazení velvyslanectví, a následná zpackaná záchranná akce, byly jedněmi z posledních hřebíčků do rakve šancí prezidenta Cartera na znovuzvolení. Tohoto zlatoústého, ale ne vždy efektivního prezidenta po jednoznačném volebním vítězství nahradil Ronald Reagan, médii často označovaný za válečného štváče. Shodou okolností na stejný den jako 30. výročí teheránského incidentu připadá i první výročí zvolení Baracka Obamy prezidentem. Novinové komentáře k této události hýří skepsí, která se dotýká právě rostoucího nepoměru mezi přísliby spojenými s jeho vzestupem, - a zklamáním z jeho dosud malé efektivity při dotahování plánů do konce. Vzpomínka na ztroskotání dobromyslného prezidenta Cartera tváří v tvář tvrdým a rozhodným íránským protivníkům by mohl být pro Obamu aktuálnější lekcí, než se na první pohled zdá. Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .