Setkání s medvědem
Již potřetí se Adriana Krobová spolu s RNDr. Antonem Krištínem z Ústavu ekologie lesa Slovenské akademie věd vypravila za medvědy na Slovensko. Řeč bude o dalších zajímavostech spojených s monitoringem těchto zajímavých šelem, ale také o různých mýtech a doporučeních, jak se chránit před napadením medvědem.
Rozhodně neplatí, že kdo uteče, vyhraje, protože to byste museli utíkat rychleji než kůň. Až takovou rychlost dokáže medvěd na kratší vzdálenosti vyvinout. Existuje mnoho "zaručených" rad, jak se chovat při setkání s medvědem. Mnohé z nich ale vymýšlel na lidstvo hodně naštvaný člověk, protože místo očekávaného ústupu medvěda spíše rozdráždíte. Jak takovým situacím předcházet? Odpověď může pomoci najít i telemetrie, o které byla již řeč v předchozím rozhovoru. Není ale jedinou metodou sledování medvědů.
Dělá se také klasický monitoring stopováním. Posledních deset let je velmi kvalitní, spolupracují při něm jednak ochranářské instituce z jednotlivých loveckých revírů a hlavně některá modelová území, například biosférická rezervace Poľana, Nízké Tatry a Vysoké Tatry, to jsou území, kde se v terénu pracují celé týmy třeba padesáti lidí. Vyrazí, dané území mají rozdělené na transekty, kde se v průběhu jednoho dne spočítají na čerstvém sněhu nové stopy. Nebo se jde ještě v období, kdy není sníh a snahou je sledovat všechny pobytové znaky zvířat. Čísla se potom dají dohromady a z toho se potom odhaduje počet medvědů na Slovensku - v současnosti zhruba 700-900 kusů.
Monitoring medvědů prošel určitým vývojem.
Sledování medvědí populace se dělá zhruba posledních 50 let. Zejména po 2. světové válce docházelo k častějším střetům člověka s medvědem, se začal medvěd lovit a jeho chov podléhal lesnímu hospodaření. Dělal se takzvaný kontrolní nebo též limitní odstřel, třebaže tehdy ještě tolik medvěd početný nebyl.
Každý rok evidujeme nějaké zranění ze setkání s medvědem, ale ještě v historii sledování nebyl zaznamenán střet smrtelný. Někdy se ovšem jednalo o vážná zranění, končící dlouhou pracovní neschopností a velmi těžkým poškozením zdraví. Tam, kde se medvědi vyskytují, je potřeba být opatrný a situaci nepodcenit.
To se snadněji řekne, než udělá. Orientovat se v tzv. zaručených radách není vůbec snadné.
Rady se tradují různé . Není to lehká situace, když se před Vámi ve vzdálenosti dvaceti nebo dokonce deseti metrů vynoří medvěd, to je už minimální úniková vzdálenost. Říká se, že v tom případě se máme klidně otočit a pomalu odejít - pokud ovšem už není medvěd postavený v agresivní pozici na zadních nohou. To jsem naštěstí nezažil. Pak už je potřeba lehnout si na zem, břichem k zemi, a zakrýt si rukama hlavu. I když medvěd přijde blíž a očichá si vás, když vidí tu submisivní pozici, nemá chuť žrát živé maso a odejde (tedy měl by odejít).
Stoprocentně zaútočí tehdy, když člověk začne křičet, bránit se klacky, agresivita ze strany člověka rozhodně není na místě. Ono se to zdá tady u mikrofonu jednoduché, ale když vám třeba začne čumákem strkat do nohy, máte instinktivní potřebu se bránit a třeba ho odkopnout. To se stalo osudným mému kamarádovi, který se ocitnul mezi malým medvídětem a jeho matkou. A díky jeho reakci ho medvěd pokousal, stálo ho to tři týdny pracovní neschopnosti.
Přihodit se může ledacos a ne vždy je možné nepozorovaně ustoupit. Ale situace, kdy místo ústupu si lehnu na břicho a čekám, kdy si mě zvědavý medvěd přijde očuchat a já se ani nehnu, možná i pro vás znamená volbu mezi infarktem a pokousáním.
Je to těžké. Já osobně jsem zatím měl medvěda blízko jen na padesát metrů, takže jsem si ho ještě stačil vyfotit. Může se to zdát až jako drzost, ale protože už o medvědech, o tom, jak se chovají, něco víme, tak si to můžeme dovolit.
Dokonce mám přítele, který je tak drzý, že fotografuje na Poľaně medvědy v těch nejintimějších situacích. A letos v dubnu to nějakou medvědici dopálilo, že se po něm rozběhla, on odhodil batoh s veškerou technikou za několik desítek tisíc korun a běžel jako život. Naštěstí medvědice po nějakých sto metrech skončila pronásledování. Když se kamarád vrátil po nějakých dvou hodinách na místo, nebylo jeho fotografické vybavení nijak dotknuté, medvědici nijak nezaujalo.
Pokud zamíříte do lokality, kde žijí medvědi, kromě této hry na mrtvého je dobré mít s sebou spray s výtažky z červené papriky. Ta mezi vámi a medvědem vytvoří clonu, která vám přece jen usnadní ústup. Nemějte nikdy na volno psa, pes může medvěda nejen vyčuchat a pěkně ho naštvat, ale také ho k vám přivést, až se poběží schovat před nebezpečím. Sám o sobě vás medvěd v lese hledat nebude, takže v mnohých případech stačí, když si budete povídat. Dozví se o vás včas a přímému kontaktu s vámi se raději vyhne. Samozřejmě velký hluk neocení ani medvěd, ani ostatní zvířata.
Jak se zdá, medvědům se na Slovensku daří dobře.
Za těch padesát let se změnila početnost medvědí populace z nějakých 50-100 kusů na tisícovku, to je horní hranice odhadu. Ale je to zřejmě maximální počet vzhledem k velikosti areálu - vhodná teritoria a biotopy jsou naplněné. Medvěd se ani nemůže moc přemnožit, v jeho populaci to fuguje tak, že staří samci nepustí ty mladé do svých teritorií, navíc medvěd není schopen žít v jiných biotopech než jsou horské lesy. Moc se proto nešíří, i když se už medvědi dostávají do Moravskoslezských Beskyd, do zemědělské krajiny Hané už ale neproniknou.
