Abbás převzal iniciativu

Nejdříve to bylo čtvrteční prohlášení předsedy autonomie Mahmúda Abbáse, že už nebude kandidovat v blížících se lednových volbách, protože ztratil víru ve smysluplnost jednání s Izraelem. O víkendu přišel druhý krok - Palestinská autonomie zvažuje, že by požádala Rabu bezpečnosti o jednostranné vyhlášení palestinského státu, tedy bez předchozí dohody s Izraelem.

Obě prohlášení vyvolala velkou pozornost ve světě, vyvinula určitý tlak na západ, a tedy splnila svůj účel. Oba kroky měly také cosi společného - vůbec nebyly myšleny vážně, jejich hlavní síla spočívala v symbolické váze těchto deklarací.

Podílejme se na oba palestinské kroky blíže. Politická situace Mahmúda Abbáse je už delší dobu vachrlatá, a to z celé řady důvodů. Zaprvé se jeho vláda nemůže pochlubit velkými úspěchy, které by posílily její legitimitu. Za druhé: samotný Abbás se dostal pod tlak uvnitř samotného Fatáhu. Jednak proto, že se do popředí tlačí o generaci mladší garnitura, která nedostala adekvátní šanci, a za druhé proto, že prezident je nyní srovnáván s premiérem Fajádem. Tento muž nepochází z tradiční politické garnitury, je spíše technokratem, který si ostruhy vysloužil jako mezinárodně známý finanční expert. Podle Abbásových spolupracovníků má ambice prezidenta nahradit, a Abbás tedy musí vyvolat dojem, že bez něj to nepůjde. Třetím důvodem, proč se Abbás cítí být ohrožen, je skutečnost, že jeho mandát skončil vlastně už letos v lednu, a jeho funkční období bylo ústavně problematickým způsobem o rok prodlouženo.

Deklarace prezidenta Abbáse, podle které by už nekandidoval, byla tedy spíše rétorická. Buď totiž vůbec neměl v úmyslu vypsat volby, původně plánované na leden, a jeho nekandidování by tedy bylo prázdnou hrozbou. Pokud by volby vypsal, čelil by příliš velkému riziku, že neuspěje, a jeho heroické nekandidování by tedy bylo spíš způsobem, jak se vyhnout debaklu. Nejpravděpodobnější je, že ani vypsání voleb, ani stažení své kandidátky nemyslel vážně. To se ukázalo nyní, kdy odklad voleb navrhuje i Volební komise Palestinské autonomie, a tím Abbásovi otevírá cestu k tomu, aby s´volby odložil na výhodnější dobu a zachoval si při tom tvář. Jinak by totiž čelil nejen svému volebnímu neúspěchu, ale i dilematu, jak zorganizovat volby, když jeho úřad nemá žádnou moc nad Gazou, kterou ovládá konkurenční Hamas. Abbás tedy dosáhl svého, vyvolal tlak na své západní patrony, a oživil svou povadlou image muže, který dokáže dělat rázné kroky. Je nicméně pravda, že tím tento kolísající muž po dlouhé době převzal iniciativu. Druhým demonstrativním krokem Abbásovy administrativy, o kterém jsme se zmiňovali, je údajně chystaná výzva Radě bezpečnosti, aby uznala palestinský stát, aniž by se na tom dříve obě strany konfliktu, tedy Palestinci a Izraelci, nejdříve dohodli. S tímto nápadem přišel v sobotu oficiální vyjednavač Saíb Irikát, ovšem nepochybně se souhlasem prezidenta Abbáse. I v tomto případě jasné, že jde o rétorický a nikoli reálný krok. Nejen proto, že by taková věc přes Radu bezpečnosti neprošla, ale také proto, že před již dlouho se rodícím palestinským státem stojí tři zatím nesplněné úkoly. Jedním je již zmíněné vyřešení roztržky mezi Fatahem a Hamásem - právě minulýá týden se zhroutil další pokus o vzájemný smír. Lze si jen těžko představit fungující stát vedený těmito dvěma silami, které si vzájemně vězní nebo i zabíjejí své členy. Zatímco Fatah ovládá Západní břeh, tedy jeho část, Hamás ovládá Gazu. Druhým problémem je skutečnost, že Palestinská autonomie jakožto "předstátní" struktura ve skutečnosti ani administrativně nebo technicky nezvládla některé základní úkony normálního státu, a není tedy schopna převzít plnou politickou zodpovědnost. A třetí důvod s tím souvisí - nebyly dojednány základní parametry tohoto státu, tedy zejména hranice, ale také podmínky rozdělení Jeruzaléma a řada dalších otázek. I kdyby tedy Rada bezpečnosti odsouhlasila jednostranně vyhlášenou palestinskou státnost, i nadále by se jednalo o symbolický krok, a také krok zbytečný. Symbolicky byla totiž palestinská nezávislost vyhlášena už jednou, a to v roce 1988.

Požadavek na jednostranné vyhlášení nezávislé Palestiny má však podpořit palestinské stanovisko, podle kterého jednání s Izraelem ztroskotala vinou izraelské strany. Podle Palestinců nemají Izraelci o reálné rozhovory zájem, a skutečnost, že Netanjahuova vláda nezastavila stavební práce v židovských osadách na Západním břehu, prý jen svědčí o tom, že další rozhovory jsou bezúčelné. Izraelské stanovisko je opačné. Podle něj to byli sami Palestinci, kdo se z rozhovorů stáhl, a před návratem k jednacímu stolu Abbásova vláda vrší nové předběžné požadavky, které dříve na stole nebyly. Cílem Palestinců prý je zabránit návratu k reálnému jednání, protože ten by odhalil, že Abbásova vláda není schopna izraelské straně nic zaručit, a dokonce ani slíbit nezbytné kompromisy.

Bez ohledu na hodnocení konkrétních palestinských stanovisek platí, že současný mírový proces už není ani "mírový", ale ani "proces". Pozice obou stran jsou momentálně zatuhlé, a nyní se čeká na impuls, který by věci uvedl do chodu. Na jednání a vyřešení situace však mají větší zájem Palestinci, kteří na svůj stát teprve čekají, a je pochybné, zda poslední kroky Palestinské samosprávy věci pomohou. Je možné, že tyto počiny dočasně pomohou zviditelnit palestinská stanoviska, ale mohou mít dvou sečný účinek - mohou totiž odhalit, že současná palestinská vláda chce vše a nenabízí nic. Že je to vláda, která ztratila legitimitu, efektivitu i smysl pro realitu, a angažovat se na její straně může pro západní státníky znamenat, že si třeba popálí prsty.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .