Příběh planety Země
V hlavní budově Národního muzea v Praze můžete od konce září navštívit další ze série velkých tématických výstav, která tentokrát ve zkratce vypráví příběh naší vlastní planety. Jak je tu zvykem, na výstavě nechybí mnohé přitažlivé a také efektní exponáty.
Už samotný název toho o výstavě hodně napovídá. Přesto jsme se komisařky této výstavy Petry Burdové z mineralogicko-petrologického oddělení Národního muzea v úvodu našeho rozhovoru ptali na jednotící ideu, hlavní myšlenku, s níž rozsáhlý kolektiv tvůrců výstavy od počátku pracoval.
Petra Burdová: Nám v Národním muzeu stále chyběla taková úvodní expozice k té naší současné klasické a vždycky, když jsme o tom přemýšleli, tak jsme si říkali, že musíme nějak vystavět příběh o Zemi od začátku do konce. To znamená, že by měl mít hlavu a měl by mít i patu. Tudíž musíme začít vznikem vesmíru, tím, jak se v tom vesmíru Země ocitla, a pak pokračovat příběhem zeměkoule jako pevného tělesa, který už jako geologové docela dobře známe a jsme si trochu jistější v kramflecích. Vyprávěli jsme tedy příběh o tom, jak vznikal život na naší planetě, jak se utvářel, vyvíjel a k čemu jsme dospěli právě teď ve čtvrtohorách.
Výstava je umístěna ve třech sálech v prvním patře budovy. Už ve vstupní hale muzea však uvidíte první exponát, který je nepřehlédnutelný - váží skoro tunu a do muzea ho musela dopravit stěhovací firma za pomoci speciálního schodolezu.
Petra Burdová: To je obrovský meteorit, vůbec největší, který kdy byl v České republice vystaven. Je také zajímavé, že majitel, který nám ho na výstavu zapůjčil, nám ho hodlá do Národního muzea darovat. Obří meteorit, který se nazývá Muonionalusta, pochází z oblasti Laponska, asi 140 kilometrů za polárním kruhem. V té oblasti byl nalezen celý "roj" meteoritů - první už v roce 1906 a od té doby dalších zhruba 40 kusů. Jsou i menší. Ten obří má takovou zvětrávací kůru, na které není mnoho vidět. Každý návštěvník ale rád vidí dovnitř meteoritu, a proto jsme v prvním patře vystavili ještě jádro jiného kusu, které je naleštěné a naleptané, takže tam jsou krásně vidět Widmanstättenovy obrazce a návštěvník může tedy posoudit, jak ten obří meteorit vypadá i uvnitř.
Widmanstättenovy obrazce jsou struktury dlouhých železo-nikelnatých krystalů, které se nacházejí právě v železných meteoritech. Vidět jsou ale jen na vyleštěném řezu meteoritem, který se naleptá zředěnou kyselinou dusičnou nebo jejím roztokem v methanolu. Struktury vznikají v procesu chladnutí tělesa a jsou důkazem jeho mimozemského původu. "Poslů z vesmíru" je na výstavě Příběh planety Země k vidění víc - hned ve vstupním sále expozice.
Petra Burdová: Pokračuje tam ještě několik vitrínek meteoritů, protože my máme v Národním muzeu velmi krásnou sbírku asi o 500 kusech. Máme tam i unikáty, třeba takzvané meteority s rodokmenem - to znamená, že víme, odkud k nám přiletěly. Máme tam vystavené meteority z Marsu, z planetky Vesta a z Měsíce, ten ovšem není z našich sbírek a je také zapůjčený. Mimo to tam jsou ještě dva další zvláštní meteority, Příbram a Morávka. Příbram je meteorit, který byl jako vůbec první na světě pozorován ještě jako letící atmosférou, a to z několika míst. Byli to právě naši astronomové, kteří ho z několika míst pozorovali; díky tomu pak mohli vypočítat dráhu jeho letu, zjistit odkud z pásma asteroidů k nám přilétává, a také kam pravděpodobně dopadl. Potom byla záměrná výprava na hledání tohoto meteoritu v okolí Příbrami. Morávka je obdobná záležitost... Pak tam máme srovnání všech planet Sluneční soustavy, kde si každý návštěvník může hledat, jaké jsou rozdíly mezi jednotlivými planetami, a vlastní model Země, protože jsme se chtěli ponořit do jejího nitra. To co víme o složení zemského nitra a o tom, jak asi vypadá, je výsledkem geofyzikálních měření. My se na výstavě dostáváme postupně do jednotlivých slupek zemského tělesa, a to prostředí demonstrují horniny, které jsou jim nejblíže. Ze zemské kůry je máme, ale z hlubších partií jsou to bohužel jen podobné horniny, které by se tam mohly vyskytovat; až v samotném zemském jádru je pak kovový meteorit, který je podobný tomu, co se asi uvnitř nachází, protože je také z jádra nějaké planetky... Model vulkánu, který je činný - to byl takový náš výmysl, že bychom měli vulkanismus trochu přiblížit, protože v našich zeměpisných šířkách už nemáme žádnou činnou sopku. U nás jsou ty nejmladší sopky, Komorní hůrka a Venušina sopka, dávno vyhaslé a nemohou se probudit k nějaké další činnosti. A tak jsme chtěli návštěvníkovi ukázat, jak taková láva vytékající ze sopouchu může vypadat. Uvnitř sopky je potom krátká filmová smyčka o vulkanismu a vyústění celé sopky jde do zemětřesného bodu, kde může návštěvník na vlastní kůži zažít zemětřesení, protože ta plošina se skutečně otřásá a vše je násobeno tím, že na pozadí té plošiny se promítá film, natočený průmyslovou kamerou v nějakém obchodním centru v Japonsku, kde skutečně k zemětřesení došlo.
Z centrálního sálu přejdeme do sálu levého, který je věnován především vzniku života na Zemi a jeho cestě z vody na souš.
Z levého výstavního sálu se přes simulovaný proud žhavé lávy u modelu sopky v centrálním sále vydáme do sálu pravého, kde příběh Země pokračuje...
Nechme katastrofické vize stranou a na závěr si připomeňme, že výstava Příběh planety Země potrvá v Národním muzeu v Praze až do 6. července 2010. Pozvala vás na ní komisařka výstavy Petra Burdová z mineralogicko-petrologického oddělení muzea... Přímo na výstavě, ale také na webových stránkách www.poprejtezemi.cz můžete navíc naší planetě zapálit svíčku na jejím narozeninovém dortu. Právě totiž slaví (alespoň podle některých odborníků) své čtyřapůlmiliardtiny. Tak všechno nejlepší!
Vysíláno v Planetáriu č. 45/2009, 7. - 13. listopadu 2009.
Přepis: NEWTON Media, a.s. Redakčně upraveno.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (13:52).
