Po přečtení knihy Jana Hůly se opravdu nedá říci, že peklo jsou jenom ti druzí; v pekle vězíme všichni, už dávno. Titul Jedeme do pekla, přátelé Satanáše (Brána 2009) není docela přesný. Nesmí nás totiž mást užívání datace v záhlaví kapitol knihy, jež jsou vedené jako deníkové s přesnými daty mezi 5. listopadem 1989 a 24. květnem 1990, se závěrem dvou dnů roku 2008 (20. a 21. června).

0:00 23. listopadu 2009 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Šlágvortem převratného půlroku dějů v rozhlase je dvoutýdenní služební cesta do Indie s papalášskými ministerskými vyžírky odcházejícího režimu. Mezi opilce začínají doléhat zprávy z Prahy, oni jsou však předvídavě klidní, vědí, že "nic se nejí tak horké, jak se uvaří". I když Jakešův režim padne, "nás ještě budou potřebovat", vždycky bude platit, že "není důležité, co umíš, ale s kým se znáš. A struktury, které se vytvářely desetiletí, není možné zničit za týden". Za pár měsíců vypravěčovi kolegové skutečně začínají pozorovat, že "lidi ze struktur budou ještě v týhle zemi dělat kariéru". Nebude to zrovna přehledné, na scénu vstupují činitelé staronoví, stejně neschopní a stejně manipulující, s nimi kariéristé, podvodníci, děvkaři, cynici, kteří se dokážou vždycky orientovat; mezi nimi samozřejmě i ženy, jež vzhůru stoupají polohou naznak, vždy přes správnou postel.

Samy počátky toho cynického cirkusu pak s mírnou nadsázkou autor exponuje, jako by je čerpal ze starých zápisků. Hůla je dosti rafinovaný, dění, postavy, vztahy by se mohly číst jako čirá groteska, kdyby v ní nemísil nepravděpodobné s pravděpodobným, ale také se skutečným - až po ta známá jména. Ono panoptikum rozhlasových aktérů je ve jménech patrně zašifrované, ale zdání autenticity propůjčuje příběhu práce rozhlasového redaktora, ústřední postavy knihy, s pravděpodobnými či skutečnými detaily z jeho rozhovorů s osobami veřejného života (Fuks, Škvorecký, Landovský, Kohout, Machovec, Liehm, Klíma - ale pane Hůlo, kde jste v devadesátém roce zjara vzal ten mobil, jímž vás Klíma navigoval do Hodkoviček, snad z předpotopní rozhlasové techniky?).

Závěr nemůže být jiný: ten prototyp cynického kurevnického kariéristy, který byl po převratu na odpis, pozná, že rozhlasový barák je mu těsný, a odejde do služeb mezinárodního bulváru. Našeho hrdinu po letech pozve do svého hollywoodského zámku za Prahou. Luxusní peklo: vybraná společnost podobných vykuků. Tihle lidé ze struktur a podsvětí věděli už před listopadem, jak na to. A činí se, přátelé Satanáše.

Jan Hůla, Jedeme do pekla, přátelé Satanáše, nakl. Brána, 2009, 177 s.

Vladimír Karfík Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít