Složitost a důležitost prvních kroků podle Lisabonu

Slova Merkelové ale spíš odrážela fakt, který před summitem všichni uznávali: že sestavení nové špičky unie, organizace složené ze sedmadvaceti států a ze vzájemně soupeřících politických proudů, bylo něco jako "Rubikova kostka".

Po zvolení - či spíš nominaci - Van Rompuye a baronky Ashtonové se neúprosná mediální kritika zaměřila také na podezření, že dosavadním lídrům, kteří se v evropské aréně za posledních pár let probojovali do role "hlavních tahounů" a také kormidelníků EU, bylo zřejmě zatěžko ustoupit do pozadí. A hlavně ustoupit někomu s autoritou a charismatem, kdo by je připravil o dosavadní neupíranou pozici šedých eminencí. Kdyby toto opravdu měl být důvod jejich volby, mohli by triumfovat ti, co tvrdí, že v Unii rozhodují ti "velcí", a to i když dají šanci dvěma "malým". Proto teď musejí Merkelová, Sarkozy a částečně i Brown spoléhat na to, že ti dva, které vybrali, se ukáží natolik schopní, že rozptýlí toto podezření tím, že dokáží plnit své poslání: vydobýt Evropě váhu v mezinárodní aréně. O tu unie skoro úplně přišla za ta léta, kdy se zaobírala takřka jen sama sebou, tedy vnitřními spory o institucionální reformu.

O jejím uvedení v život, čili o vstupu lisabonské smlouvy v platnost, prohlásil José Manuel Barroso při zářijovém představování politických cílů nové Evropské komise, toto:

"Pro Evropu je to hodina pravdy. Chceme být mezi vůdčími silami mezinárodního společenství? Chceme dávat globalizaci tvář na základě našich hodnot a zájmů, nebo chceme ponechat iniciativu druhým a přijmout uspořádání světa, o kterém oni rozhodnou? Je to buď a nebo: Buď se Evropané rozhodnou společně čelit této výzvě, nebo se bude Evropa propadat do bezvýznamnosti."

Slova o hrozící bezvýznamnosti Evropy v globální aréně nepronesl Barroso jako první. Už léta jimi světová media Evropě připomínají, co zanedbává kvůli svým vnitřním nesnázím, které jí brání přizpůsobit se jak novým podmínkám v Evropě, tak novým fenoménům globalizace.

Už je to dvacet let, co Evropa dostala šanci sjednotit se a postupně dosáhnout takové společné síly, aby byla schopna hrát odpovídající roli ve století gigantů. A tím jednadvacáté století zřejmě bude. Jeho první desetiletí zvolna končí, aniž se Evropa ke gigantům může počítat v jiné než hospodářské rovině.

Nechci se ale přidat ke smečce mediálních hysteriků, kteří ve způsobu, jakým byly obsazeny posty předsedy Evropské rady a vysoké představitelky pro zahraniční věci vidí zmaření nadějí vkládaných do lisabonské smlouvy. Evropu nezachrání tváře. Kdyby byl do jejího čela postaven Tony Blair, jak se původně v některých metropolích zamýšlelo, byl by pro Evropu pravděpodobně nikoli řešením problému ale jen dalším problémem. Třeba i větším než absence světového renomé Van Rompuye a Catherine Ashtonové. Evropě může - já bych řekl musí - dopomoci k odpovídající váze ve světové aréně ten druhý ze dvou základních cílů lisabonské smlouvy: dosažení funkčnosti jejích institucí při stále větším počtu členských zemí, efektivita evropské zahraniční politiky, a ochota sedmadvaceti vlád zaujímat společné pozice na obranu společných hodnot. Hovořit o potřebě obrany evropských hodnot nepovažuji za sýčkování. Ten citovaný Barrosův výrok mi dává zapravdu.

Zatím je v nové evropské hierarchii jméno José Barroso jediné, ke kterému se upírají zraky Evropy i ostatního světa. Už se objevily, jak asi víte, i předpovědi, že nakonec on bude Mr. Europe.

Myslím, že to platí jen pro tuto chvíli. Přebudování vrcholné evropské scény ještě není ukončeno. Van Rompuy si předepsal mlčení až do ledna, kdy se ujme své předsednické funkce. Jestliže teď visí vlády členských zemí právě na Barrosových rtech, je to proto, že v jedné věci je momentálně skutečným suverénem: on osobně a jako jediný rozhoduje, jaký kdo bude mít mandát v Evropské komisi. Přidělení resortů v komisi je posledním aktem potřebným k tomu, aby se dalo posoudit, jak vyvážené je z hlediska zájmů jednotlivých členských zemí a jednotlivých politických proudů obsazení rozhodujících postů ve složité hierarchii Evropské unie. Pro úplnost ale ještě dodám, že i pak zbývá úplně poslední dějství, a tím je tzv. grilování kandidátů na komisaře v EP. Ale pokud ani tam ani v bruselském zákulisí nevzplane nějaký další vnitřní konflikt, budeme už moci očekávat, že osm let úsilí Evropské unie o přijetí nové základní smlouvy, lisabonské smlouvy, konečně začne nést své ovoce.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .